V současnosti v agility soutěží psi snad všech plemen skutečně po celém světě. Do našich luhů a hájů dorazilo agility poprvé v roce 1991, kdy konečně mohli naši kynologové vyjet se svými psy k našim západním sousedům a ukázky agility tam zhlédli na vlastní oči.

Parkurový běh

Agility je vlastně parkurový běh, tedy běh po předem určené trati s překonáváním různých překážek. Hodnotí se přesnost a bezchybnost a samozřejmě i celkový čas. Důležité je, že pes celou dráhu běží navolno, tedy bez vodítka, a dokonce nesmí mít ani obojek. Pes tak běží celý parkur zcela dobrovolně, bez fyzického ovlivňování psovodem.

Agility je v jistém smyslu parkurový běh. Některé překážky se ovšem od těch pro koně poněkud liší. Odpovídají více jejich přirozeným instinktům a hravosti.

Agility je v jistém smyslu parkurový běh. Některé překážky se ovšem od těch pro koně poněkud liší. Odpovídají více přirozeným instinktům a hravosti psů.

FOTO: Ladislav Procházka

„Agility je rozděleno do tří kategorií podle velikosti psa – small, medium a large,“ říká předseda Klubu Agility České republiky Stanislav Mašek a dodává: „Podle výkonnosti se týmy řadí do tří výkonnostních kategorii A1, A2 a A3. V agility se běhají zkoušky podle jednotlivých kategorií a pak otevřené běhy agility a jumping.“

Nejlepší informace získá případný zájemce přímo na webových stránkách Klubu Agility ČR nebo u jednotlivých kynologických organizací, které se tímto sportem zabývají.

Mám vhodného psa? Tak se bude ptát každý, kdo chce agility se svým psem začít dělat. Nejdůležitější je mít psa, který má pro tento sport vlohy. Často se majitelům psů nějaký sport líbí, a tak se ho snaží se svým psem dělat, aniž by brali ohled na schopnosti a chuť psa do té které aktivity. Zcela jistě není výběr vhodného psa pro agility věcí příslušnosti k určitému plemeni.

„Jednoznačně nelze říci, která plemena jsou pro agility vhodná. V každé kategorii je několik plemen, která jsou oblíbená,“ upozorňuje Stanislav Mašek. „Nejvíce záleží na tom, jaký vztah a sportovní nasazení dokáže psovod se svým psím kamarádem navázat.“ Je to prostě stejné jako u všech ostatních kynologických sportů a aktivit.

Majitel si musí se psem rozumět

Majitel by měl svému psovi co nejlépe rozumět a chápat jeho potřeby a motivace. U agility platí dvojnásob, že pes by měl vše dělat s radostí a chutí, a nikoli na základě donucení psovodem.

Nejoblíbenějšími plemeny na agility jsou border kolie, jack nebo parson russel teriér, belgický ovčák malinois a šeltie. Je to logické. Jedná se o rychlé, mrštné psy, kteří už v genech mají danou dobrou spolupráci s člověkem.

Na disciplíně agility je praktické to, že se jí lze věnovat i zcela rekreačně, pouze pro zábavu.

Na disciplíně agility je praktické to, že se jí lze věnovat i zcela rekreačně, pouze pro zábavu.

FOTO: Lucie Talašová

K tomu se ještě přidávají individuální vlastnosti jako ovladatelnost a soustředěnost. Neméně důležité jsou i fyzické a zdravotní předpoklady, kde prim hraje fyzická kondice a nasvalení zvířete. Na agility není vyžadován průkaz původu a dá se tak sportovat i s jakýmkoli vhodným křížencem.

Kdy a kde začít? Nejdůležitější je nespěchat. Samozřejmě už štěně se může formou hry seznamovat s různými překážkami, které se v agility parkuru používají. Může prolézat tunelem, skákat přes nízké překážky a podobně. Ale ke skutečnému výcviku by se mělo přistoupit až později.

„Začít se skutečným výcvikem je dobré v okamžiku, kdy je pes na agility dostatečně fyzicky vyspělý, má základy poslušnosti, je socializovaný, umí si hrát a soustředit se v rušném prostření,“ upozorňuje Stanislav Mašek s tím, že vlastnímu výcviku agility by měl předcházet výcvik alespoň základní poslušnosti. Většinou to není problém, protože kluby agility jsou často součástí kynologických organizací, které cvičí běžný sportovní výcvik.

Vypadá to jednoduše

I když možná agility vypadá na první pohled jednoduše, pes prostě běží a překonává překážky, není to až tak snadné. Proto se nedoporučuje cvičit výhradně jen podle knížek nebo návodů z internetu. Často se tak pes naučí některé věci špatně a odbourávat tyto chyby je velice složité.

„V první řadě je potřeba mít kvalitního a zkušeného trenéra, který pomocí správných metod krok po kroku vede tým až do finální podoby,“ radí Stanislav Mašek. „Vždy je ideální mít u sebe člověka, který přidá svůj úhel pohledu a poukáže tak na chyby, kterých by si samotný psovod sám na sobě při tréninku nevšiml,“ doporučuje.

Jednou z dovedností, které psi musejí zvládnout, je slalom.

Jednou z dovedností, které psi musejí zvládnout, je slalom.

FOTO: Lucie Talašová

Agility se většinou trénuje na cvičištích, na kterých jsou bezpečné překážky a správný terén. Bezpečnost psa i psovoda by měla být vždy na prvním místě. Proto by i překážky měly být nakoupeny od profesionální firmy nebo případně vyrobeny tak, aby při jejich překonávání nemohlo dojít ke zranění psa.

Existují tři typy překážek. Skokové, což jsou například jednoduché nebo dvojité, překážkou může být i zeď, dále pak skok daleký a proskok kruhem. Zónové překážky, kdy se pes musí dotknout alespoň jednou tlapou zóny, která je na svém konci i začátku označena. Mezi tyto překážky patří třeba stůl, áčko, kladina nebo houpačka. Poslední jsou probíhací překážky, kdy i laici znají tunel a slalom.

Upevňují si vztah

Agility je aktivita, při které se upevňuje vztah psovoda s jeho čtyřnohým kamarádem. Překonávání překážek a běh jsou pro psa naprosto přirozené a vedení psovodem a odměna na konci je tou nejlepší motivací. Protože agility není nijak extrémně fyzicky náročné, je vhodné i pro děti.

„Právě Česká republika se může pyšnit nejpočetnější mládežnickou základnou na světě. Nejmladším psovodům, kteří v republice závodí a hlásí se do juniorské reprezentace v agility, je 7 let!“ chlubí se Stanislav Mašek.

Fenka Bella při přeskoku překážky

Fenka Bella při přeskoku překážky

FOTO: Lucie Talašová

Agility je možné provozovat rekreačně jen jako zábavu. Kdo chce dokázat víc, má otevřené dveře k tomu, dostat se na místní nebo i mezinárodní závody. Pro účast týmů na závodech je potřeba mít výkonnostní průkaz, do kterého se zapisují vykonané zkoušky. Členství v Klubu agility není pro účast na závodech potřebné, ale má svoje výhody zvláště pro týmy, které chtějí závodit pravidelně.

Na závodech musí být pes starší 18 měsíců, na tým by měl být vystaven výkonnostní průkaz. Každý pes je na svých prvních závodech na začátku přeměřen a zařazen do velikostní kategorie. Ty jsou celkem tři podle kohoutkové výšky psa – small (malý) do 35 cm, medium (střední) 35–43 cm a large (velký) nad 43 cm.

Ve všech kategoriích, včetně dětí a juniorů, lze získat mnoho titulů a zkoušek. Těmi nejcennějšími je Mistr ČR jednotlivců, Mistr ČR družstev a titul A3Ch, což je něco jako šampión agility. Ten se po splnění kritérií přidává doživotně před jméno psa.

Z tunelu vyrazil Akron Diamond Tichý Stín.

Z tunelu vyrazil československý vlčák Akron Diamond Tichý Stín.

FOTO: Lucie Talašová

Agility s československým vlčákem
Jak už bylo řečeno, agility se neomezuje na žádná konkrétní plemena. A tak soutěží psi všech velikostí a ras. Jedno z našich národních plemen – československý vlčák (ČsV) –, se objevuje stále častěji i v tomto sportu. V minulosti dokonce jeden z nich byl členem polského národního reprezentačního týmu agility. Barbara Sajdoková se svým československým vlčákem agility dělá také, a protože má jako trenérka zkušenosti i s jinými plemeny, může porovnávat.
Jak jste s vlčákem v agility začínala?
Naprosto stejně jako začínám trénink s jakýmkoli jiným psem. Hry na koncentraci, na motivaci, na zájem o překážky a mou osobu, radost z pohybu a podobně. Princip výcviku se u jednotlivých plemen příliš neliší.
Máte srovnání několika plemen, jak byste je charakterizovala?
Mám srovnání asi třiceti plemen. V současnosti pracuji s ČsV a mudi. Mudi je dříč, u kterého člověk musí o chlup víc zapracovat na soustředění, zatímco u ČsV musí o chlup víc času věnovat práci na motivaci a přístupu k tréninku. U obou musí být člověk rychlý v konání, uvažování, předvídání. Obě plemena jsou velice inteligentní, rychle se učí a dobře si pamatují.
Kdy nejlépe s tréninkem začít?
Pro mne trénink začíná prvním kontaktem se štěnětem/psem, bez ohledu na věk.
Kde se dá cvičit a co je k tomu potřeba?
Agility je, proti jiným mladým kynologickým sportům, náročnější na vybavení. Pro základní trénink stačí pár metrů čtverečních, dvě až tři skokovky a drobnější propriety na nácvik zón či slalomu. Uvažuje-li tým o účasti na závodech, nevyhne se pravidelným tréninkům na cvičácích, v klubech či psích školách, kde mají dostatečně velkou plochu a celou sadu závodních překážek.
Dá se trénovat individuálně podle návodu, nebo je nutný trenér?
Určitě se dá trénovat i individuálně, sama takto trénuji téměř celý svůj život. Není to ale pro každého. Protože u tréninku je nejdůležitější okamžitá zpětná vazba, pro začínající týmy určitě doporučuji dohled dobrého trenéra. Není nutné jezdit k trenérovi třikrát týdně, někomu stačí dojet jednou za 14 dní na srovnání a pro domácí úkoly a zbytek si udělá doma. Někomu se naopak cvičí lépe pod neustálým odborným dohledem.
Jakými úspěchy se můžete pochlubit?
S mudíky mám několik titulů Mistra ČR v agility jednotlivců či družstev, vloni jsem si se svou, v té době téměř 11letou fenkou mudi dovezla dokonce zlato z Mistrovství světa v Itálii ze soutěže družstev. S vlčandou Májou je zatím úspěch každý dokončený závodní parkur. Ale jsme teprve na začátku naší závodní etapy.
Je agility vhodné i pro děti a případně od jakého věku?
Agility je vhodné pro každého, koho baví, bez ohledu na věk. Pokud má dítě vytvořený vztah se svým pejskem, rozumí si spolu a agility je spolu baví, je to pro mě vždycky nádherný pohled na jejich souhru. Viděla jsem takto hezky běhat už několik dětí předškolního věku. Při správném přístupu se dítě učí trpělivosti, zodpovědnosti a lásce ke zvířeti.
Mají velcí psi nevýhody proti psům menším?
Mají. Stejně tak mají své výhody. Zrovna ČsV je na agility už poměrně obří plemeno, překonávání překážek jako tunel nebo slalom je pro ně fyzicky náročnější než například pro mudi nebo border kolie. Jenže to jsou jen předsudky v našich lidských hlavách, psi takto nepřemýšlejí, při správně vedeném tréninku se nad tím nepozastavují a nelitují se. Berou agility a vůbec život takový, jaký je. A když trénink upravíme tak, že je baví, budou z něj mít stejnou radost bez ohledu na plemeno či velikost. A to se mi na agility moc líbí.