Hlavní obsah
V bývalé mlýnici je strop ve výšce prvního patra, vznikl tak velký hudební sál. Foto: Jan Handrejch, Právo

Jestli se o některých zabydlených prostorech říkává, že by tam mohly stěny vyprávět, tak u Jiřího Stivína by zcela jistě mohly i hrát. Jazzový skladatel a multiinstrumentalista přebudoval rodinné dědictví - bývalý mlýn ve Všenorech - na příjemný a jedinečný domov, ale i na nahrávací studio a místo setkávání.

V bývalé mlýnici je strop ve výšce prvního patra, vznikl tak velký hudební sál. Foto: Jan Handrejch, Právo
Jiří Stivín přebudoval starý mlýn na jedinečný domov

V hlavní místnosti s vysokým stropem, klavírem i vstupem na zahradu už nahrával své desky např. Jiří Suchý a třeba i Radůza. Ta u Stivínů tou dobou krátce dokonce bydlela.

Ve vedlejší místnosti je šestnáctistopé nahrávací digitální studio. A na druhé straně dlouhé stěny francouzské dveře do zahrady. Dokonce i ložnice v podkroví je díky dveřím na terásku s vnějším schodištěm přímo propojena se zahradou. K bazénu zbývá pár kroků. Hezké pracoviště!

„Pracoviště? Já do žádné práce nikdy nechodil! Vždy jsem byl na volné noze,“ dodává stylem jemu vlastním a s úsměvem náš hostitel.

„Pro volnou nohu je ideální, že člověk může být někde zašitý. A v Praze jsem odsud za dvacet minut. Vlak jezdí každou půlhodinu a noční i ve dvě ráno.“

Pohyb podél potoka

„Ani nevnímám důchodový věk. Vše je jenom o zdraví. Vnímám spíš, že čím je člověk starší, tím méně se prezentuje, protože nastupují nové generace. Do klubů se už moc netlačím, ale s mým kvartetem ještě pořád - asi sto let - hrajeme pro radost. Častěji hraji samostatně - v kostelích bez čepice nebo naopak v synagoze v čepici. Pořád celkem rád objíždím štace,“ vypočítává plány na příští měsíce a osm křížků mu notové linky nijak neruší.

Hranici pozemku za domem tvoří i potok se zurčící vodou! To je hudba a balzám na duši… Jsme totiž v bývalém vodním mlýně. V suterénu je ještě agregát na pohánění mlýnice.

„Stavení jsem získal v restituci. Pět kilometrů proti proudu potoka, v Černolicích, měla babička známé zahradnictví. Říká se tomu Stivínka, a tento potok, který se vlévá do Berounky, protékal i jejím pozemkem. Z tohoto mlýna si na ni stěžovali, že jim bere vodu (na zavlažování), což byla pravda, a vše vyřešila tím, že mlýn od nich koupila a dala ho mému tátovi jako investici.

Když jsem si nechal dědictví přepsat, tak jsem zjistil, že jde o vybydlenou ruinu. Ale akorát jsem se tou dobou v Praze rozváděl, tak se mi to hodilo a po vyřízení hypoték jsem se pustil do rekonstrukce. Nejprve jsem si v přízemí zařídil malý byt, opravil střechu a zařídil studio.“

A už v roce 1999 tu Jiří Stivín založil Centrum pro improvizaci v umění. Od té doby tu dodnes pořádá workshopy.

„Říkáme tomu Caparti -CaPART. Cap jako čepice, ale taky kozel, jak chcete… Pořádáme setkání i několikrát ročně, takže jich bylo na padesát. Lidi to baví, problém jsou jen peníze, protože na to nám nikdo grant nedá. Jednou jsme muzicírovali s bubeníky - patnáct dvacet lidí přes víkend… Byla tu i břišní tanečnice, tak si sousedi mysleli, že pořádáme orgie,“ směje se muzikant žijící na vesnici, ale stále si pamatující roky v Praze na Vinohradech. Bydlíval i v Balbínově ulici.

Kamarádi kameramani

Nejen trámoví tu zdobí sbírka starých fotopřístrojů, kamer a projektorů, která připomíná původní profesi Jiřího Stivína - vystudovaného kameramana.

Jeho filmovou tvorbu dokládá i dokument o kamarádovi kameramanovi (i jazzovém klavíristovi) Janu Malířovi, který byl nedávno promítán na slavnostním udílení Cen Akademie českých kameramanů, kde Jan Malíř převzal Cenu za celoživotní dílo.

„Že jsou kameramani i muzikální, je asi náhoda. Já si studium na FAMU vybral, protože mě nikdy nebavilo učit se podle osnov. Navíc jsem byl od dětství v divadelním prostředí (Maminka J. S. byla Eva Svobodová, nezapomenutelná např. po boku Nataši Gollové ve filmu Drahé tety a já, pozn. aut.). Žili jsme hodně v kumštu, chodili na koncerty, výstavy…“

Praktický bohém

„Prostředí člověka vždycky ovlivní. Ale tady jsem se zařizoval čistě prakticky. Hlavně abych měl kam dávat věci, kterých mám opravdu hodně. A nemusel je moc uklízet. To je tragédie. Pravidelné věci mě nebaví. I proto jsem ani pravidelně neučil na konzervatoři. Krátce, když byly mé čtyři děti malé, jsem byl sólistou i dirigentem činoherního orchestru v Národním divadle. Ale to je historie a jinak pořád volná noha.

A také je známá pravda, že kdo má chalupu, ten má prdel v kalupu. Pořád se musí něco opravovat. Mám ale štěstí, že v sousedství je už dlouho ukrajinská rodina a on je stavař. Takže mi tady už se svými zedníky mockrát pomohl.

Stěhování sem nebylo před lety plánované, ale tak nějak to vyšlo a jsem tu rád. Nárazově sem jezdí i mých sedm vnoučat (sedmnáctiletý Jiří Indy Stivín je už vyhledávaný kontrabasista) a žije to tady.“

Anketa
Líbilo by se vám bydlení ve starém mlýně?
Ano, moc.
68 %
Asi ano, ale ne natrvalo.
8.4 %
Nevím.
2.6 %
Raději ne. Byla by tam spousta práce.
5.7 %
Ne, mám raději jiná prostředí.
15.3 %
Celkem hlasovalo 9072 čtenářů.

Napište nám

Postavili jste dům, rekonstruovali byt nebo máte hezkou zahradu a rádi byste se pochlubili?

Napište nám do redakce na adresu: bydleni@novinky.cz.

 

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků