„Kolega Petr sem pravidelně dochází téměř každý den.” Z protější strany Krče to ze svého domu nemá daleko. I když oba dělí rušná magistrála, je to tu - s dalšími domy obklopenými zahradami a na kraji lesa - jako na vesnici.

Autorská dvojice Petr a Pavel ORM

Autorská dvojice Petr a Pavel ORM

FOTO: archiv

Stavba s architektem a kameramanem

„Dům mi navrhoval pan architekt Tichý, který má sám na Barrandově krásnou funkcionalistickou vilu. Já jsem se s ním seznámil, protože kreslil domy i mým přátelům - Miroslavu Ondříčkovi a Jaroslavu Dietlovi.

Nemám rád moc přeplácané prostory zarovnané nábytkem, nemáme tu ani koberce - lapače prachu. O patro výše jsou ložnice a i tam jsme už před lety dávali plovoucí podlahy. Starožitný nábytek jsme zčásti zdědili a zčásti koupili.

„Nemám rád moc přeplácané prostory zarovnané nábytkem, nemáme tu ani koberce - lapače prachu. O patro výše jsou ložnice a i tam jsme už před lety dávali plovoucí podlahy. Starožitný nábytek jsme zčásti zdědili a zčásti koupili. Hlavní ozdobou je lustr po babičce.“

FOTO: Zdeněk Smíšek, Právo

Kameraman Ondříček tu dokonce byl i během výstavby a svým zkušeným okem a citem pro světlo mi ještě poradil, kde přidat nebo zvětšit okna, a taky kde z pravého úhlu v rohu místnosti udělat šikmou stěnu. A měl samozřejmě pravdu,“ vzpomíná Pavel Růžička, který původně bydlel na Letné ve velkém bytě spolu s bratrem Vladem. Ale ten (tehdy i textař a člen uskupení ORM) v roce 1985 emigroval do Německa.

Maminka našeho hostitele je devadesátiletá akademická sochařka Věra Růžičková Bejrová. V Národním divadle je od ní například busta herce Borise Rösnera a profesora Václava Holzknechta. V knihovně u Růžičků pak syna a vnuka.

Maminka našeho hostitele je devadesátiletá akademická sochařka Věra Růžičková Bejrová. V Národním divadle je od ní například busta herce Borise Rösnera a profesora Václava Holzknechta. V knihovně u Růžičků pak syna a vnuka.

FOTO: Zdeněk Smíšek, Právo

Bydlení přímo nad studiem

„Všechno to jsou velké náhody. V tom bytě po rodičích jsme už měli první nahrávací studio. Když jsem tam ale zůstal sám, tak na mě byly vyvíjeny velké tlaky, abych byt opustil. Studio bylo i trnem v oku některým sousedům. Musel jsem situaci řešit. Manželka naštěstí později, opět náhodou a po dlouhém běhání, našla tuto parcelu. Sice volnou, ale s uvalenou povinností na ní stavět. Ten člověk, který ji tehdy vlastnil, na to neměl prostředky, i když už začal. Tehdy právně složitá záležitost, ale vše se nakonec podařilo. Včetně toho, že jsme s kolegou dali panu architektovi náčrt, jak by mělo nahrávací studio vypadat, a on mi nad to vyprojektoval i bydlení.“

„Knihovnu jsem si před dvaceti lety nakreslil, v Podkrkonoší mi poskytli masiv z borovice, truhlář mi vše připravil podle mého návrhu a já to tady sestavil.”

FOTO: Zdeněk Smíšek, Právo

Podlaha ustoupila lustru po babičce

Počítat při stavbě rodinného domu se studiem v přízemí je jedna věc. Ale zapracovat do projektu obývací pokoj s podlahou níže než sousední místnosti, aby se tím zvýšil strop a mohl tak vyniknout zavěšený lustr (původně plynový) po babičce, to už je opravdu originální řešení! Povedlo se. Obytné patro vily je útulné a přitom prostorné, prosvětlené linií oken a terasou orientovanou ke korunám dnes už vzrostlých stromů.

„Dnes už bych klasický krb nestavěl. Spočítal bych na prstech, kolikrát jsme v něm zapálili oheň.“

FOTO: Zdeněk Smíšek, Právo

„S projektem jsme dodnes spokojeni. Stavět jsme začali v roce 1987, kdy mnoho stavebního materiálu na výběr nebylo, a stěhovali se v létě po dvou letech. Jen tu terasu příliš nevyužíváme. Ale zakrýt ji třeba zimní zahradou jsem nikdy nechtěl. Jednak by to bylo nákladné a jednak bych pokazil panu architektovi projekt, a proč taky. Nejčastěji a nejraději využíváme posezení na zápraží v zahradě za domem, které je i blíže kuchyni.“

Zrušený pravý úhel na rohu vestavěné místnosti vymyslel kameraman a kamarád Miroslav Ondříček.

FOTO: Zdeněk Smíšek, Právo

Přes trvalou spokojenost s udržitelným bydlením Pavel Růžička připouští, že kdyby měl dnes tu možnost, stavěl by raději přízemní dům na rovině, aby i do studia, kde pracuje dlouhé hodiny, okna pouštěla slunce.

„Je to mentální věc. Umělé osvětlení na psychice a pohodě nepřidá. Trávím ve studiu tři čtvrtě mého života.“ Možná i proto je hudební skladatel, hráč na kytaru, zvukař, technik i producent nadšeným chalupářem.

FOTO: Zdeněk Smíšek, Právo

Podhůří jako vítaná změna

„S manželkou rádi jezdíme na chalupu do Podkrkonoší, k Jilemnici. Máme ji po rekonstrukci hezky a rustikálně zařízenou. Dokonce tam je, vedle starého nábytku pocházejícího z toho kraje, i funkční tkalcovský stav!

Reproduktory a hi-fi soupravy v obývacím pokoji ani jinde v bytě nenajdete. Pro chvíle relaxace je tu ušák určený k oblíbenému čtení pod lampou.

FOTO: Zdeněk Smíšek, Právo

Na jednu stranu je výhled na panorama Krkonoš, druhým směrem do vnitrozemí na horu Tábor. Nádherné místo! Až na to, že tam i tady je okolo baráku pořád co dělat. Sekat zahradu, stříhat, likvidovat... Někdy je to i důsledek nezkušenosti. Tady v Praze jsme si nechali od zahradní architektky osázet zahradu, včetně borovice. Po pětadvaceti letech jsem zalapal po dechu - za pokácení přerostlého stromu si firma vzala třináct tisíc. To mi vyrazilo dech.“

Pavel Růžička v projektu domu počítal s velkým nahrávacím studiem.

FOTO: Zdeněk Smíšek, Právo

Přesto si Pavel Růžička práci na chalupě a se dřevem užívá jako příjemnou změnu udržující kondici. „Nedávno jsem si už na sekání trávy koupil traktůrek, protože roky přibývají,“ usmívá se náš hostitel.

Kdyby měl dnes tu možnost, stavěl by Pavel Růžička raději přízemní dům na rovině.

FOTO: Zdeněk Smíšek, Právo

FOTO: Zdeněk Smíšek, Právo