Ta je tady spíše oploceným kusem okolní přírody. Původní majitelé sice před lety ve svahu udělali terasy z místních kamenů a vyšlapali cestu do horní části pozemku, ale přírodní ráz nic nepřekrylo.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Když parcelu koupila před pár lety naše hostitelka, s tehdejším partnerem si na jejím vrcholu postavili téměř trampskou chatu. Na místě se jim tak zalíbilo, že se tady rozhodli vybudovat celoročně a dlouhodobě obyvatelné stavení.

A hlavně dole u cesty, snadněji přístupné. Rozhodnutí opustit Prahu a žít v přírodě bylo společné, stejně jako stavění svépomocí.

Domek s nevelkým půdorysem kopíruje svah a má několik výškových úrovní.

Domek s nevelkým půdorysem kopíruje svah a má několik výškových úrovní.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Malířka Anna Příhodová

Malířka Anna Příhodová

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Malířský originál

„Chalupu v jihozápadních Čechách po rodičích jsme prodali, protože jsme tam neměli čas jezdit, a za utržený peníz jsme koupili parcelu a postavili obě chaty. Živit se dnes jenom prodáváním obrazů příliš nejde. Za šály, které tu pletu na stroji, utržím kolikrát víc,“ usmívá se Anna.

Ateliér je jednou z nejdůležitějších místností dřevostavby.

Ateliér je jednou z nejdůležitějších místností dřevostavby.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Původní chatku jsme si tu jako základnu postavili záměrně tak, aby nerušila okolí a vypadala, že už sem dlouho patří. Už tam byl kamenný sklípek a na jeho základech jsme ji postavili.“

Akademický malíř Jiří Voves vystudoval i architekturu, a tak dceři mohl nakreslit, takříkajíc, co jí na očích viděl. A jako malíř dobře ví, co všechno si žádá ateliér.

Vznikla stavba kopírující terén, takže vlastně třípodlažní. I když jednotlivé místnosti od sebe dělí jen pár schodů nebo krátké schodiště v různých úrovních. „Táta je sice skromný, nenápadný, ale invenční typ se spoustou nápadů. Máma je také architektka, ale ona je zase spíš technický typ.“

Římsu nad kuchyňskou linkou zdobí kachle ze staré pece, kterou soused vyhodil.

Římsu nad kuchyňskou linkou zdobí kachle ze staré pece, kterou soused vyhodil.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Zkolaudované stavení je vybudováno jako samostatná jednotka - od studny po čističku. Elektřina je sem zavedena díky nedalekým a starším chatám.

Škola života

„Mysleli jsme si, že vyčerpávající stavění se do našeho vztahu promítnout nemůže, ale stalo se. Když bylo po pěti letech téměř hotovo, tak jsme se rozešli.

Myslím, že nám ani nevadilo, že jsme se u stavění hádali - měli jsme se rádi. Manžel se ale zamiloval do jiné - to se bohužel stává - žádnou zášť k sobě necítíme. A i teď mi sem manžel jezdí s mnoha věcmi pomoci.

Kachlová kamna vyhřejí většinu prostoru.

Kachlová kamna vyhřejí většinu prostoru.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Začínali jsme v břevnovské garsonce za nájem, který tady neplatíme. Navíc to byl malý prostor, kde jsme byli jako ve skladu. Já měla své obrazy u mámy a manžel nosil domů náhradní díly na počítače, které opravoval.

Živila jsem se různými způsoby, také jako řidička rozvozu krve. Ale mám ráda i manuální práci a bavilo mě se tady ohánět třeba krumpáčem. Teda do doby, než jsem si tu oddělala záda.“

Z nového vícepokojového domku se tak pro Annu Příhodovou stala vlastně třináctá komnata. To ale neznamená, že by zde tvořila jen depresivní obrazy, i když jejími oblíbenými tématy jsou např. staré, rozpadající se domy, bažiny…

V Ústí nad Labem vystudovala Anna Příhodová fakultu užitého umění a designu. „Věnovala jsme se tam hlavně textilní tvorbě, protože malba tam nebyla a tu jsem se učila hlavně u táty. V podstatě trošku neoficiálně, což je nám oběma vlastně i bližší. Ostatně s tátou jsem se poznala až v mých pětadvaceti letech,“ usmívá se dnes nad svými životními peripetiemi přinášejícími i to, že pro některé místní je pořád ta z Prahy.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Do Prahy je to takový kousek, že těžiště mých přátel mám pořád tam a ráda se vracím. Ale ještě raději jsem tady. I když v zimě musím, kvůli sněhu, nechávat auto až ve vesnici.“

Inspirace přírodou bez deprese

Trámy a OSB desky jsou tu hlavním stavebním a nejviditelnějším materiálem.

„Kuchyňskou linku jsem dělala vlastnoručně - tedy v kombinaci s koupenými kousky. To jsou ty, co nejsou křivé. A třeba stolek pod oknem jsem našla v lese! Barevné dlaždice za linkou - připomínající Mexiko - jsou ze vzorníku, který jsme dostali od kamarádky zadarmo. Takto jsme to tu po dostavění zařizovali. Knihovny jsem si udělala ze stavebního dříví, které zbylo, a měla jsem ze svého díla radost! Po pěti letech fyzického i psychického vyčerpání jsem ale nyní chytila takovou lenoru, že mi dělá problém vyvézt i kolečko listí. Dělali jsme to sice nejschůdnější cestou, i tak si ovšem dodnes kamarádi myslí, že jsme se úplně zbláznili. Je pravda, že si potřebuji odpočinout. Všechno, co má, funguje, a je tu hezky. Až na to, že nás to stálo manželství,“ konstatuje malířka s úsměvem na tváři a se svými obrazy za zády na vlastních stěnách.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Po škole jsem pět let pracovala pro restaurátorskou firmu a já při tom zjistila, že fresky jsou někdy hezčí neopravené. Restaurování mě hodně ovlivnilo. Dodnes používám více techniku nanášení a mizejících vrstev a snažím se do mých obrazů dostat určitou patinu, rozpad… Pracuji s akrylem. Olej je na mě moc pomalý. Jak jsem hektická, tak potřebuji i rychle malovat. A navíc se mi na plátno s olejovými barvami lepily psí chlupy, které tu jsou všude kolem.

Své obrazy jako depresivní nevnímám. Někdo možná ano. Také dost lidí zůstalo ve svém vkusu pomalu na úrovni estetiky z mateřské školy, kdy potřebují vidět jen hezkost. Nic proti krtečkovi, ale je třeba vnímat i něco jiného.“

Annu Příhodovou například fascinují a inspirují rezavé a rozpadající se věci. „Nedávno jsem v lomu našla rozstřílený, rezavý kýbl - hotový artefakt do galerie! Mým častým motivem pro obrazy je i hmyz, blanokřídlí, protože skrz jejich křídla je vidět další vrstvu obrazu.“