O zážitku starém dvaadvacet let mluví náš hostitel, jako by to bylo včera. A nejen o něm. Stavení kousek od prastarého náměstíčka i celé historické městečko Deštná, pár kilometrů od Plané nad Lužnicí, mají jedinečnou atmosféru.

Nové kořeny

„Zaujal nás inzerát, žádné předky jsme tu neměli. Jako dítě jsem jezdil z Prahy na chalupu do Beskyd. Moji rodiče měli takovou tu vypucovanou chalupu, kde se vyzouvalo a všude byly háčkované dečky. Jako klukovi mi to bylo jedno, protože jsem byl stejně pořád venku. Ale tady je to úplně naopak! Udržuji to tu jen tak, aby nám to nespadlo na hlavu,“ vysvětluje svůj vztah k chalupaření akademický malíř Josef Achrer.

Jedna z pěti místností v řadě je ateliér.

Jedna z pěti místností v řadě je ateliér.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Umělej svět je k ničemu. Nakoupit nový nábytek do starého stavení lze, ale není to nic pro mne. Ani to tu nijak nemodernizujeme. O to hlavní se postarali naši předchůdci a my to tu teď jen udržujeme a bojujeme s vlhkostí s vědomím, že nad ní nemůžeme vyhrát. To bychom tu museli být opravdu celoročně. Nedávno jsme udělali novou vnější omítku. Ale to je asi tak vše," upřesňuje.

Ulička zůstává romantickou, dokud jí neprojede náklaďák.

Ulička zůstává romantickou, dokud jí neprojede náklaďák.

FOTO: Petr Horník, Právo

Malíř je tu zvyklý stát i za okružní pilou. S respektem. Přípravu topného dřeva bere na sebe. „Syny k tomu nepouštím, měl bych výčitky, kdyby se něco stalo. Já u cirkule stojím od mala. Bojím se jí a to je dobře. Na Valašsku mě naučili, že mám mít pořádek pod nohama a nedělat déle jak hodinu, abych neotupěl.“

Kouzlo dopisování

Při první návštěvě ani nemohli obec Deštnou najít. „To ještě nebyly GPS, ani mobily a podobní rádci. Prodávala to tu starší paní učitelka a ten den přijelo z Prahy šest zájemců. Až po čase jsem se paní zeptal, proč to nakonec prodala právě mně. Prý proto, že jsem jí psal nejhezčí dopisy (v té době tady bylo na celou vesnici pět telefonních linek).“

Rohová přístavba dala vzniknout příjemnému posezení s výhledem do dvora.

Rohová přístavba dala vzniknout příjemnému posezení s výhledem do dvora.

FOTO: Petr Horník, Právo

Úplně původně patřil podlouhlý dům s malým koloniálem na jeho kraji židovské rodině. Celá zůstala v koncentráku. Pak se tu majitelé střídali, až se s Josefem Achrerem chtěl sejít stařičký pán. „Vracel jsem se z výstavy na Moravě, a on na mě nevydržel čekat. Odjel zpátky do Budějovic. Určitě už umřel, ale chtěl mi říct, kde je tady schovaný poklad po té židovské rodině. Byl s nimi v Osvětimi. Ale neřeším to a nic rozhodně nehledám.“

S nohama na zemi a hlavou ve vesmíru

Malíř Achrer má z jedné místnosti samozřejmě i ateliér a rád tu tvoří, i když jen menší plátna. To kvůli jejich stěhování. „Dříve mě tu inspirovalo i prostředí a nádherná okolní krajina. Dnes jsem ale spíš ve vesmíru než v okolní krajině - co se týče malby. Postupem času, vzhledem k tomu, jak prožíváme to, co se v naší zemi dnes děje, v tom vesmíru zůstávám. Tam se vám toho stane míň než tady,“ směje se raději své volbě moderní malíř ve staré chalupě.

Jedna z pěti místností v řadě je ateliér.

Jedna z pěti místností v řadě je ateliér.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Malý formát plátna je pro mne sice trochu problém, protože těžko do něj vepsat příběh a popovídat si s lidmi, ale je tu zase příjemné, že nemusím nikam moc chodit. Jen občas zabuší nějaký kamarád a jdeme do nedaleké hospody Staré dobré časy. Mám tu za ty roky i kamarády a už si na mě zvykli.

Ale prý jsem jim byl před lety podezřelý. Bylo jim podezřelé, jak se živím, když nechodím do práce. Dokonce si prý někteří mysleli, že jsem k nim z Prahy před něčím utekl. Venkovský nás z Prahy mají většinou za zločince, protože přes ta média vidí, co tam děláme. Musel jsem vysvětlovat, že mé malování není zástěrka před nějakým tunelováním, a že jsem přišel opravdu malovat.

Starý nábytek zdobí i ložnici.

Starý nábytek zdobí i ložnici.

FOTO: Petr Horník, Právo

Už asi patnáct let v kulturáku s místními amatéry pořádáme společné výstavy. Taky od sousedů potřebuji mnohdy pomoct a oni zas přicházejí na to, že malování je normální, poctivá práce. Dneska mnozí z místních jezdí za prací do Prahy a jsou tam přes týden, takže jsou vlastně dnes větší Pražáci než já.“

Rodinné srazy

„Zůstávám tu moc rád i delší dobu. Moje současná partnerka je z Bratislavy a Prahu si tak zamilovala, že tady bývá nerada. Tak sem jezdím i sám, ale za pár dnů se mi stýská. Nejlepší je to, když se sem sjedeme všichni. Děcka i vnoučata. Dbám na to, abychom se pravidelně, jednou za rok, sešli opravdu všichni.

Další z nejútulnějších místností je zde kuchyň.

Další z nejútulnějších místností je zde kuchyň.

FOTO: Petr Horník, Právo

A všichni to také ctí. Dokonce i nejmladší dcera, která tu v předškolním věku čtyři roky vyrůstala, dorazí, i když si také víc potrpí na město. Přijede v růžovém kostýmu a s kufrem na kolečkách, jako když jede na dovolenou do Tunisu,“ usmívá se spokojený umělec-hospodář. Jeden syn je přírodovědec-státní úředník a druhý, světe div se, malíř. Dcera studuje vysokou školu ekonomickou.

„Synové sem jezdí rádi a pomáhají mi třeba při kácení přestárlých stromů v zahradě. Vejde se nás sem hodně a to je ještě za stodolou v zahradě zděný altánek. Ten už jsme stavěli my. Přibývají rodinné fotky i příběhy. Užíváme to tu společně i zvlášť. Každý, jak se mu hodí. Teď jsme sbírali švestky a už je máme připravené do palírny.“

„UMĚLEJ SVĚT JE K NIČEMU. NAKOUPIT NOVÝ NÁBYTEK DO STARÉHO STAVENÍ LZE, ALE NENÍ TO NIC PRO MNE,“ říká malíř Josef Achrer.

„Umělej svět je k ničemu. Nakoupit nový nábytek do starého stavení lze, ale není to nic pro mne,“ říká malíř Josef Achrer.

FOTO: Petr Horník, Právo

Připravené pozice na ústup

„Tím, že jsme tady čtyři roky bydleli, tak je to normální funkční domácnost se dvěma kotly, záchody, ledničkou, mrazákem a podobně. Takže kdyby na Prahu přišel mor, beru auto a jedem sem. Skříně tu jsou plné kabátů,“ konstatuje s neskrývaným uspokojením Josef Achrer. Pravda, také přiznává, že ještě několik let by chtěl přece jenom pokračovat i ve své práci kurátora v pražské galerii Nová síň.