Ve svém rodinném domě na Chodově se v poslední době přesvědčil, že už je natolik nejen houslistou, ale i organizátorem (hudebních festivalů i vlastních vystoupení), že je třeba pořídit další bytové i pracovní prostory. Tentokrát opět blíže centru. Ale pěkně popořadě.

Jaroslav Svěcený

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Před lety se Svěcení přestěhovali do novostavby se zahradou z Trojanovy ulice (od Karlova náměstí k Vltavě) a za poslední roky se Jaroslav Svěcený nejednou setkal, jak říká, s českým pojmem – vícepráce. „Co to je? To snad nikde jinde neexistuje. Jsou místa, kde platí to, co se řekne na začátku...“

Trojský kůň pro nájemníky

„V Trojanově jsme zažili rekonstrukci celého domu. Ráno jsme se za zvuků sbíječek probouzeli zaprášení. Do toho se narodila naše druhá dcera Julča. To by se dalo ještě chvíli vydržet, ale majitel domu ze sousedních bytů udělal kanceláře a my se domů vraceli kolem vrátnice. S odpadky jsem nemohl jít k popelnicím jen tak v teplácích, protože mě pořád někdo v oblecích zdravil.“

Z bývalého krámku vznikl malebný hudební salon.

Z bývalého krámku vznikl malebný hudební salon.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Ve vlastním domě se Svěceným žije opravdu lépe. „Už jsem ale začal pociťovat potřebu, aby moje pracovní stránka věci šla z domu pryč a zůstalo místo na soukromí. Hledal jsem v centru takové prostory poměrně dlouho, až jsem našel tento vlastně nebytový – na pomezí přízemí a suterénu. V místnosti, kde mám dnes pracovnu a Jůlinka barevný stojan na noty vedle klavíru, býval za první republiky obchod napojený na byt. Kde byly tehdy dveře je dnes okno. Ale zůstaly klenuté stropy a všude jsou metrové stěny.

Na housle tu mohu hrát klidně ve dvě v noci. Cítím se tu opravdu dobře. Našel jsem tu určitý klid, kterého má v této bláznivé době, bez ohledu na svoji práci, každý málo. I když si to snažím nepřipouštět, tak ten klid prostě není. Vidím, jak to ve společnosti šíleně vře a samozřejmě se to naprosto týká i kultury. I když tu bývá i rušno, tak to místo má, jak říkám, určitou diskrétnost a koho tu nechci, toho nezvu.“

Pozvednuté přízemí

Dům je ve svahu a na straně do dvora vedou z kuchyně francouzské dveře na malinký dvoreček, případně větší, vlastní a sklem zastřešený, světlík. „V létě tu můžeme i grilovat.“ Světelnou pohodu vzhledem k nedostatku přímého slunce vylepšují i rozmanité varianty svítidel a především výmalba stěn a stropů – bílá a žlutá. Větrání napomáhá i rozvedená klimatizace. Práce tu bylo zjevně odvedeno nemálo a úměrně k tomu průběžně narůstaly stresy.

Jídelnu bez oken vedle kuchyně ozvláštňuje i nika s porcelánovým servisem výtvarníka Milana Martiníka.

Jídelnu bez oken vedle kuchyně ozvláštňuje i nika s porcelánovým servisem výtvarníka Milana Martiníka.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

„Dokonce jsem se musel rozloučit se stavebním dozorem, tak hlídal kvalitu prací... Taky se mi stávalo, že jsem se přišel podívat, jak pokračují práce – a zedníci v nedaleké hospodě na obědě. Přišel jsem tedy později a byli na svačině! Sám se přes den kolikrát nestačím pořádně najíst a chápu, že pravidelná strava je zdravá. Máme asi nejzdravější zedníky!

Jsem rád, že už máme postaveno, protože o pár let později bych se už do toho nepustil. Starosti byly i s komínem – měli jsme tady horolezce,“ čte nám otázku z očí hostitel při našem užaslém pohledu na velký krb v rohu úzkého obýváku.

S realizací i zařizováním tu prý radili šikovní lidé, kteří se tím zabývají a je to patrné. Přesto Jaroslav dodává: „Není tady nic, z čeho by musel někdo padat na znak, ale je to hezké a podle nás vkusné. Dneska můžete zařídit interiér a ani nemusí stát spousty peněz. O tom to není.“

Orchestr bez dirigenta

V umělecké práci Jaroslava Svěceného zdržuje být „manažerem z donucení.“

Z kuchyně vedou dveře na malinkatý, ale praktický dvoreček.

Z kuchyně vedou dveře na malinkatý, ale praktický dvoreček.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

„Je tu ale málo lidí, na které je spoleh. Lepší je u všeho být osobně. Z ciziny vím, že mnohde platí i prosté podání ruky, u nás často nemá význam ani písemná smlouva. No – dobře hoří.

Samozřejmě mám radost, že patnáctiletá dcera jde v mých stopách, ale uklidňuje mě i to, že třiadvacetiletá Michaela studuje ekonomii a bude se živit normálním zaměstnáním. Žena absolvovala hru na klavír u profesora Páleníčka.

Jistě, spolupracuji i se skvělými lidmi, ale často zažívám zvláštní stav daný tím, že tady žijeme v určitých extrémech. Ještě jsme si nevyladili společnost. Akord, který hraje společnost dohromady, je strašný. Jednotlivé tóny jsou třeba dobré, ale spojí-li se, tak to nefunguje. Ale měly by vytvořit kvalitní, dobrou muziku. Je tady spousta šikovných lidí, ale nikdo je nedá dohromady, aby se domluvili. A to, pozor, v muzice existují orchestry i bez dirigenta! U nás osočuje jeden druhého: ten je moc pravý, ten levý, ten střední, zadní...

Nejhorší je, že jsme si ten stát dokázali jakoby rozkrást sami. Potvrzuje to, že naše země, národ nepotřebuje vnějšího nepřítele – umíme se porazit a rozebrat sami. Na jednu stranu býváme chváleni, jak jsme kreativní a šikovní, ale v tomto směru se to potvrdilo v tom negativním smyslu. Jsem rád, že můžu být dnes i podnikavý člověk, ale kolikrát si říkám – za jakou cenu?“

I chodbu zdobí nejen působivé klenby, ale i další dílo od oblíbeného výtvarníka Martiníka.

I chodbu zdobí nejen působivé klenby, ale i další dílo od oblíbeného výtvarníka Martiníka.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Šíří záběru je houslista Svěcený mezi muzikanty známý a důkazem toho je i Platinová deska za prodej alba Vivaldiano, na kterém pracoval s rockerem Michalem Dvořákem. Úsilí mnoha lidí se i v tomto případě nepřestává zúročovat a projekt žije dál.

„Jsem patriot. Vadí mi, když se mě lidi na Filipínách ptají, proč jsou u nás lidi na první pohled tak otrávení. A opravdu! Stačí se při návratu rozhlédnout po letišti. Je fajn si s trikolórou připomenout pochod na Albertov, ale my jsme za dvacet let měli být už někde úplně jinde a dál. Jedna věc je, že je dobře, když jsou pryč ty maléry, které tu jednoznačně byly. Ale na druhé straně nás zpomalilo i to, když se řeklo, že špatně bylo všechno.“

Do Hradce na Vánoce

„Každý rok si hlídám 24. prosinec, protože to je chvíle, kdy máme šanci se vidět celá rodina. Vánoce jsou bod, kdy by se měl člověk na chviličku zastavit. Přitom mám před svátky kalup a hodně vánočních koncertů. Přesto, že je to pro každého umělce období častějších výdělků, já si při nich tu předvánoční atmosféru užiji také. Už několik let držím tradici – 25. prosince hraji v mém rodném městě Hradci Králové. Teď už se mnou vystupuje i Julča.

Jaroslav Svěcený

Jaroslav Svěcený

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Je to i další příležitost, jak navštívit rodiče. Maminka tam léta učila na gymnáziu a pedagogické fakultě, takže neprojdeme ulici, aniž by nás někdo nezdravil. Hradec je výstavní a také se poslední roky vylepšil. A to, co tam zanechali architekti Kotěra a Gočár, je pro město také klika. Vždycky se tam zklidním. Jsem rád, že se v tom čase vracím do míst, ze kterých jsem vzešel.“

Také je to doba pro charitu, dodává ještě houslista-manažer, který je také téměř deset let patronem Akce cihla. „Pomáhám mentálně postiženým. Myslet na druhé je skvělá věc a spousta lidí opravdu potřebuje pomoci. Když jsem ve stánku prodával jednomu chlapovi cihlu, řekl jsem mu, že když si ji koupí, postaví na nohy i sám sebe. To jsem ještě netušil, že vznikl slogan.“