Článek
Barvy podzimu prostupují i do zařízení interiéru. Zřejmě náhoda, ale v době naší návštěvy nepřehlédnutelná.
Spisovatelovu „zahrádku“ u domu by mu mohl závidět i Krakonoš. „Vyjdu z domu a jsem v zeleni. Na procházky chodím každý den. I v dešti, to je v lese nejkrásněji. Zvířata vycházejí, přestávají se bát. Venku je málo i pejskařů...“ říká náš hostitel, když nás vede ke svému dalšímu oblíbenému místu: „To je moje terasa,“ dodává s úsměvem ve stínu sloupoví kolonády uprostřed Skalníkových sadů.
Padající listí nemusí přinášet smutek a Skalníkovy sady zvou k pobytu na čerstvém vzduchu.
FOTO: Václav Jirsa, Právo
„V knize Playgirls jsem si vytvořil sen, který se mi splnil. Je tam hrdina, který říká, že chce žít v Mariánských Lázních, meditovat ve Ferdinandu a pak přejít k dalšímu pavilonu, tam zase meditovat a pak jít domů... A ono to nastalo,“ vzpomíná autor na knihu vydanou v roce 1995. Volně inspirován ji později vyraboval ne moc podařený film.
Po velkoměstské dlažbě
Asi nejznámější český inženýr chemie se narodil v Brně, studoval v Pardubicích, za prací šel do Jizerských hor, ale nejdéle působil v Ústí nad Labem. A po letitém dojíždění do Karlových Varů (i z Prahy) si zamiloval Mariánské Lázně. Na dlouhé a pestré cestě (Mladý muž a Bílá velryba, Muka obraznosti....) si našel i vztah k pobytu v zeleni.
„Vedle malého balkonu mám u domu i tuto terasu,“ provází nás Vladimír Páral svými oblíbenými místy (vlevo). Nordik Walking spisovatele zaujal a na hůlky nedá dopustit (vpravo).
„Mladý inženýr přichází do Jizerských hor, ale to ještě nebylo o přírodě. Jako dítě velkoměstské dlažby jsem přírodu neměl rád. Otec – důstojník nás vodil každou neděli v Brně na povinné výlety. Pevným krokem. Samozřejmě nás to nebavilo a v dětech rostl vzdor. Vyvrcholilo to v Jablonci nad Jizerou, kde bývalo napadaného sněhu po pás. Pluhy vyrobily úzký tunel a jako osamělý chodec jsem nejednou neměl kam uhnout... Lyžař se ze mě nestal.
V Ústí jsem se zase nedostával do města. A když, tak ulice byly prázdné, protože všichni lidi tenkrát pracovali. Mladý člověk na ulici byl podezřelý. I když tou dobou má nenávist k přírodě vrcholila, tak jsem jednou vyrazil opačným směrem od centra města. Za chemičkou jsem na lesním kopci objevil přírodu! Poprvé – asi ve třiceti letech. Najednou jsem byl okouzlen, viděl jsem to na vlastní oči a kloboukem jsem házel na větve.
Ferdinandův pramen má své kouzlo i na podzim (vlevo). Z Indie dovezené suvenýry (vpravo).
Od té doby jsem si vždy každý týden vyhradil, bez ohledu na počasí a roční dobu, jeden den v přírodě. A postupně až sedm dní. S tím, co tu mám k dispozici, snadno trumfnu nejednoho českého miliardáře. A navíc tu máme malé provozní náklady.“
Cesta za něčím
„Sladkovský les – 612 hektarů chráněné krajinné oblasti! To všechno mám k dispozici rovnou z domu. Mariánské Lázně jsou volba srdcem.
Z Prahy neutíkám. To není útěk před ničím, ale cesta za něčím. Nic v negativní motivaci, ale pozitivní. Kouzlo Mariánských Lázní jsem objevil po té, co jsem tu během týdenního pobytu uviděl bílý sníh, modré nebe a hlavně zeleň – smrky (jako jsou ve znaku města). V Praze tou dobou bylo inverzní, šedivé nebe, jak ho znáte. Tehdy jsem si řekl: Tady je to ono.“
„Z Indie jsem si před čtyřiceti lety dovezl tyto hinduistické obrázky. Tehdy stály jednu rupii, tedy jednu korunu. Vesničané je tam mají ve svých chaloupkách.“
Kromě vzpomínané přírody na dosah jsou další ozdobou třípokojového bytu dva obrazy od severočeského kamaráda, malíře Romana Křeliny. A ještě série papírových obrázků dovezených z Indie. Pro duchovno (a cvičení) tu má zkušený vyznavač jógy vždy místo.
„Brzy to bude padesát let. Jógu cvičím od doby, kdy jsem ji objevil v Mladém světě. Tenkrát ji cvičili všichni, ale móda pominula, jak to bývá. Krátce na to jsem se dostal do Indie a tam jsem v terénu viděl, co to jóga je. Od té doby každé ráno, tak čtyřicet minut cvičím asány (celkem jich prý je osmdesát dva tisíc...) a je to nejhezčí chvíle dne.“
Na rozdíl od psacího stolu s čekající klávesnicí počítače je knihovna parádním kouskem starého nábytku z poctivého dřeva.
Předtím prý Vladimír Páral cvičil tělo kliky. „Dělal jsem jich čtyřicet denně. Jednoho dne jsem zjistil, že toho mám dost po třiceti osmi. A teď ta představa: 38 a dost, 36 a dost, 22 a končím. Odpískal jsem to raději sám. Jóga má tu výhodu, že při ní můžete ležet na zádech do devadesáti let, nic při tom neubývá. Stačí mi deka na koberci před televizí. Žádný fitness nepotřebuji.“
Pestrá představivost
V předtuše zimy, už zakleknuté ve startovních blocích, nám Vladimír Páral potvrdil, že mu „na jeho pozemku“ dnes nevadí ani sníh.
„Zima je tu také krásná. To tu mohu dělat prvovýstupy ve sněhu. Taky nikdy nechodím druhý den ve svých stopách, ale podél nich. A marně zkouším Čapkovu zkušenost z jeho povídky, kdy jde po stopách až je jen jedna – a konec. Kdo tam vstoupil? Anděl? Tuto otázku já mohu denně zkoumat!“
A kdy přijde na řadu psaní další knihy? Otázku jsem hned po procházce položil vedle stolu se zaklapnutým laptopem. Mistr zkoumáním jeho autorské potence zaskočen nebyl. Odpověď sám pro sebe zná už dlouho.
Nejen barvy na obrazech malíře Křeliny jako by tu propojovaly interiér s exteriérem.
„Napsal jsem asi přes tucet knih a čtenářského ohlasu jsem dosáhl. Asi by nebyl problém v tom pokračovat a každé dva roky, jako to dělají někteří mí kolegové, nový román napsat. Jsem toho naprosto schopen a možná by to v české próze patřilo do horní části tabulky. Ale i tak jsem u toho momentu vzpomínaných čtyřiceti kliků. Mohl bych napsat knihu patnáctou, sedmnáctou... Ale už by to nemuselo být dobré.
Hroznou představu u mě vyvolávají slova spisovatele Josepha Hellera, který po své poslední a ne příliš valné knize odpovídal na otázku, proč pořád ještě píše, konstatováním: Já neumím nic jiného. A pak umřel. Myslím si, že spisovatel, ani fotograf, ani redaktor nebo traktorista by neměl být jako včela, která sbírá pel, sbírá pel a pak umře. Mně by to bylo líto. Navíc mi vždycky přijde hrozně pitomé, když někdo starý vypráví, jak je stáří krásné.
Samozřejmě, že mládí je lepší: pružné klouby, chutě a šťávy... Cituji ze své knihy: plni chutí, sil a šťávy. Pravda, ve stáří je určité uklidnění, kdy člověk už nemusí tolik věcí. Být mi pětadvacet, tak už teď přemýšlím, proč nejsem v lese, v Praze, na Havaji... To je utrpení. A moje téma (Muka obraznosti). Když si představíte, co vše byste mohl dělat... Představivost vám vždy něco přihraje.“
Nepomíjivá síla střídmosti
Podle spisovatele je přílišný výběr utrpení. „Celá moudrá východní filozofie, nejen buddhistická, nám připomíná, že bychom měli rozlišovat mezi tím, co je pomíjivé a co nikdy nemůžete věčně udržet (pružnost kloubů...). Takže je třeba být moudrý a nečekat, až vám přestanou fungovat všechny možné funkce a zavčas si chystat ústup do bezpečí. Každý člověk – chudý, bohatý, v jakékoliv době – touží po dvou věcech: štěstí a bezpečí. Kupodivu je to u všech lidí stejné. Jsou to právě ty hodnoty, které jsou nejvíce podrobeny pomíjivosti.
Můžete mít hezkou ženu, hezky zařízený interiér – jako ve vašem časopisu – a najednou může být všechno v háji. Finanční krize, zlomená noha... Lpět na některých věcech není dobré. A jaké můžete mít bezpečí v dnešní době ve Střední Evropě nebo euroamerické oblasti? Bezpečí také znamená nemít strach z nezaměstnanosti.“
Obývací pokoj Vladimíra Párala a jeho životní partnerky je zařízen skvěle. Dva pohodlné ušáky a televize u okna bez záclon. Televizní polohu našeho hostitele ještě jistí vlastnoručně vylepšená klekačka. Páskem přivázané polštáře zajišťují, že nohy relaxují ve vyšší poloze.
