Návrat do sedmdesátek: okresková projížďka s tréninkovým autem vítěze Švédské rally

Ostré polední slunce se opírá do žluté karoserie Kadettu Coupé a kolemjdoucí si mohou hlavy ukroutit. Hranaté tvary tak odlišné od toho, co lze dnes na silnicích vidět, prudké zakončení ve stylu sportovního kupé a sympaticky kompaktní rozměry (4182 x 1573 x 1405 mm).

Opět se potvrzuje, že největší parádu neuděláte s novým Porsche nebo Ferrari, ale s historickým autem, ideálně po dokonalé renovaci. Tu má i auto, od něhož jsem právě převzal drobné klíče. Jde o tréninkové (a tedy nikoliv závodní) auto bývalého rally pilota Anderse Kullänga. Přesně s tímhle autem kdysi jezdil, což jeho případnou prodejní cenu tlačí o statisíce výš.

„Béčkový” kadett stojí na třináctipalcových plechových kolech s pneumatikami o rozměru 175/70 R13. I na takhle malých kolech mu to sluší. Zkoušené provedení má navíc světelnou rampu se čtyřmi světlomety, uvnitř pak mechanický tripmaster a bezpečnostní rám. Opel druhou poválečnou verzi modelu kadett v letech 1965 - 1973 vyráběl v německé Bochumi v několika karosářských provedeních: sedan, fastback, kupé nebo kombi.

Otevírám drobné dveře a poté doslova zapadám do hodně měkkých anatomických sedaček se zvětšeným bočním vedením. Místa pro hlavu je zde dostatek (ale chybí opěrky), pravé noze nevadí mohutný středový tunel, protože zde žádný není. Volant je obrovský a spolehnout se musíte pouze na svoje svaly, posilovač tady opravdu není. Stejně jako veškeré bezpečnostní elektronické berličky.

Otáčím klíčem, startér sepne a po krátkém nadechnutí, kdy se motoru jakoby nechce nastartovat, vyštěkne a ustálí se na bručivém volnoběhu. Sytič pro obohacení směsi u studeného motoru, který najdete pod volantem, tak ani není potřeba. Spojka zabírá neskutečně jemně, v jasně definované dráze a dávkování plynu pro rozjetí je tak velice snadné. Vyjíždím z ucpané Prahy a v hustém provozu mířím směrem na Karlštejn.

Čtyřstupňová manuální převodovka má neskutečně hladký a mechanický chod. Její malá kulatá hlavice mi připomněla - a to opravdu není nadsázka - řazení v prvním Porsche 911 Turbo (930), se kterým jsem loni jezdil v okolí Stuttgartu. Opět ta mechanická přesnost, takže „kvalty” můžete ve starém kadettu sázet naslepo a nikdy se vám nestane, že byste se zmýlili.

Převodovka má všechny rychlostní stupně synchronizované, přesto při podřazování je radost ťuknout meziplyn. Nejenomže lépe srovnáte otáčky, ale ze zdvojené koncovky výfuku se ozve hutné vyštěknutí. Ne přehnaně dramatické, ale dostatečně razantní a hlavně přirozené. To už dnešní přímovstřikové motory neumí.

Zpětné zrcátko je pouze vlevo, kdyby tam ale nebylo jako u ještě starších aut, nic by se nestalo. Skoro nic v něm totiž nevidíte. Spolehnout se tak musíte na vnitřní zrcátko a při odbočení vpravo na víceproudé silnici pro jistotu mrknout přes rameno. Podvozek s malými koly velice dobře filtruje nerovnosti, tak plavnou jízdu bez pohybů karoserie by u čtyřicet let starého auta čekal málokdo.

Ačkoliv je velké vedro, vyklopená zadní okna dovnitř přivádí osvěžující vítr. Řízení má tři a půl otáčky mezi dorazy. Při parkování se trochu nadřete, ale v tempu na absenci serva zapomenete. Kadett ochotně mění směr a zatočí, kam potřebujete a stačí na to jen malý pohyb vašich rukou.

Odbočuji z rušné silnice směr Mořina a užívám si prázdných okresek. Jen 900 kilogramů v kombinaci s čtyřválcovou devatenáctistovkou o výkonu 106 koní dovede s autem slušně zahýbat. Stačí o stupeň podřadit ze čtyřky, se kterou se ploužíte padesátkou přes vesnice a sešlápnout pravý pedál, co to jde. Reakce na plyn jsou okamžité a čtyřicetiletý kadett se začne přibližovat k další zatáčce s nebývalou razancí. Výkon krásně graduje až k hranici šesti tisíc otáček.

Pustit plyn a zatočit obrovským volantem. Řízení je krásně přesné a auto ochotně zatočí a krásně při tom drží stopu. Nejedu žádnou „palbu”, ale v rychlostech kolem devadesátky byste v moderním autě měli pocit, že jedete dvě stě. S kadettem „ze sedmdesátek” si jízdu vychutnáte, je to ideální víkendové auto do hezkého počasí. Poháněná jsou zadní kola, která cítíte při průjezdu zatáčkou, na jakékoliv vybočení zádě ale se 106 koňmi rovnou zapomeňte - to by muselo hustě pršet, nebo by na silnici musela ležet vrstva sněhu.

Brzdu je potřeba mohutně sešlápnout a při jízdě si musíte osvěžit brzdění motorem, které dnes už nedělá nikdo ani při sjíždění alpských průsmyků. Účinnost bubnových brzd je i tak samozřejmě nevalná, o to víc musíte přemýšlet, kdy ubrat plyn. U moderních aut prostě „hamtnete” na brzdu a nic neřešíte.

Ani nevím, jak vysoko se nakonec třepotající ručka rychloměru dostala (dle továrních údajů jede Kadett B s tímto motorem až 176 km/h), důležitá ale byla radost z jízdy a ta přicházela po celou dobu.

Kupé odvozené z druhého kadettu je radost řídit. Je to analogový balzám po všech těch obřích displejích, připojeních k internetu a dalších nesmyslnostech, které zaplavují moderní auta. Denní jízdu do práce by v něm „přežili” jen opravdoví nadšenci, na víkendové ježdění je to ale stroj více než zajímavý. Je to neředěná esence řidičského umu, která potěší ty, kteří auta mají za něco víc než jen dopravní prostředek z bodu A do bodu B.