Celé to začalo před přibližně patnácti lety v Japonsku, kde se tehdy rozhodli otestovat komunikační protokoly mezi vozidly. Co všechno si mohou říci, jak rychle a s jakou přesností. Systémů bylo v průběhu let testováno několik – od rádiové komunikace po retranslační systémy, mobilní… Nejdále se v tomto směru ale dostali asi v USA, kde v Detroitu osadili hned 3000 vozidel komunikační technologií a nechali je jezdit po městě a komunikovat spolu.

Komunikace mezi vozidly

Komunikace mezi vozidly

FOTO: General Motors

Výsledky testu komunikace z vozu do vozu (Vehicle-To-Vehicle, tedy V2V) předčily očekávání. Automobily přenášely informace o své rychlosti, směru jízdy, nenadálých událostech na silnici, ale i pozici semaforů apod. Informace byly přenášeny mezi všemi auty, která k sobě měly blíže než 275 metrů, takže výpočetní jednotky aut nebyly zahlceny ohromným množstvím dat, která nepotřebovaly.

Podle NTHSA by podobný systém byl pro bezpečnost silničního provozu stejně důležitý jako například bezpečnostní pásy. Celý systém by totiž mohl zásadně změnit chování řidičů na silnici. Věděli by totiž o sobě, i když by se neviděli.

V průběhu let by se pak mohly systémy rozrůst o další podsložky, které by třeba dokázaly lokalizovat chodce s mobilem v kapse, který by se chystal vstoupit do vozovky, případně by mohly komunikovat se semafory. Ty by pak byly dynamicky spouštěné podle počtu nahromaděných vozidel na jednotlivých stranách křižovatek apod. O zavedení tohoto systému už NTHSA uvažuje od roku 2014. Nyní oficiálně uvedla snahu uzákonit povinnost mít tento systém v autech již v roce 2017.