Chirurgický zákrok? Kdepak, jde o zkrášlovací proceduru, a to bez umrtvení. A nejde jen o implantáty. Na přání vám umělecky vypálí, pořežou a vyřežou kůži, rozřežou jazyk... Prostě co je libo, pokud na to máte odvahu.

Hadí jazyk

„Se zkrášlováním těla jsem začal někdy ve čtrnácti, kdy jsem si do těla začal vyřezávat nožem různé symboly, třeba pentagram. Pak přišlo tetování, ale to mě brzo přestalo bavit. V tu dobu jsem narazil na internetu na mezinárodní stránku o modifikacích, a to bylo přesně ono. Potom jsem objevil i studio, kde tohle dělají,“ vypráví Sultán (25), povoláním kuchař.

Jazyk je i po rozříznutí plně funkční, nevadí ani při mluvení.

Jazyk je i po rozříznutí plně funkční, nevadí ani při mluvení.

FOTO: Jan Handrejch

„Vždycky mě zajímali plazi. Ne, že bych se chtěl stát hadem, ale lákalo mě mít na sobě něco hadího. Tak jsem si nechal rozříznout jazyk, aby se podobal plazímu.“ Rozdvojený jazyk mu v mluvení nijak nevadí a Sultán ukazuje své další trofeje.

Obličej po zkrášlovacím zákroku

Obličej po zkrášlovacím zákroku

FOTO: Jan Handrejch

Tetování, vypálené ornamenty, náušnice v bradavkách a hlavně implantát v podobě šesti kuliček na levém předloktí. „Ten jsem si nechal dělat ve dvaceti, byl jsem jeden z prvních u nás. Jsou ještě z chirurgické oceli, teď už se dávají silikonové.“

Bolí to hodně

Netradiční zkrášlování těla je pro řadu lidí doslova vášní. Za originalitu jsou ochotni platit - jak penězi, tak bolestí. Vypalování ornamentů do kůže (tzv. branding), jejich vyřezávání (cutting), zavádění implantátů pod kůži či rozřezávání jazyka je může uspokojit. Dohromady se jim říká body modifications, tedy úpravy těla. A co je charakterizuje? Většinou velká bolestivost.

„S vyloženě negativní reakcí jsem se skoro nesetkal,“ vypráví Sultán. „Když si někdo myslí, že jsem magor, nechává si to většinou pro sebe. Ostatní jsou spíš zvědaví. Někteří se ptají, jestli to bolelo. No, to je klasická otázka. Samozřejmě že to bolelo, a hodně. Oni maximálně odpoví, že je to hustý. Třeba to i obdivujou, ale nedávají to najevo. Ale když se někdo zajímá víc, do hloubky, tak o tom s ním rád pokecám.“

Ruka po zkrášlovacím zákroku

Kuličky v předloktí jsou z chirurgické oceli, dnes se používá silikon.

FOTO: Jan Handrejch

Modifikace těla jsou pro Sultána rituálem, ke kterému bolest zkrátka patří. „Teď se chci nechat obřezat, a pak potetovat celé přirození. Už mě jednou měli obřezávat v nemocnici, ale protože mám v penisu šperky a nechtěl jsem je sundat, tak z toho sešlo. A to jsem jim ani neřekl, že to chci bez umrtvení,“ směje se.

Nepotřebuju vilu

„Někdo musí mít osmdesát párů bot, někdo musí mít stále nový účes a někdo, aby se cítil líp, tak na sobě prostě musí mít vypálený ornament nebo pod kůží implantát. Někdo chce být hezký v klasickém smyslu slova a někdo to má posunuté. Tetování a piercing dnes už nikoho nepřekvapí, a tak se jde dál, mimo chápání většiny společnosti. Od ní se také tihle lidé chtějí odlišit,“ vysvětluje mi Fousage, kterému se ovšem prostě česky říká Fousáč. Tento třicetiletý spolumajitel studia Hell.cz, kde se na podobné lahůdky specializují, je sám původcem mnoha alternativních zkrášlení těla.

Jeho začátky byly podobné jako u Sultána - v mládí si začal do vlastního těla vyřezávat obrázky a propichovat kůži. Začátky nebyly nijak slavné, ale pak našel člověka, který mu základy piercingu, tedy propichování, vysvětlil.

Piercing v bradavce a vypálený ornament. Různý směr šipek, různý pohled na krásu.

Piercing v bradavce a vypálený ornament. Různý směr šipek, různý pohled na krásu.

FOTO: Jan Handrejch

Pak už to šlo rychle. Začali za ním chodit další zájemci o propichování různých míst těla, až nakonec došel k názoru, že by si mohl otevřít specializované studio. A protože klasických tetovacích salónů je spousta, se svými společníky se začal specializovat na drsnější modifikace.

„Jsme na stejné vlně, v podstatě každý z nás v jedné etapě svého života například cítil, že by chtěl mít propíchnutou nosní přepážku. Každý si prošel těmi domácími pokusy s řezáním do sebe, kdy nám ještě nebylo osmnáct a nikde by nás nepotetovali. Hell existuje šest let a já ho mám jako hlavní zdroj příjmů teprve poslední rok. Předtím jsem pracoval v IT branži.

Rituál s umrtvením? Nesmysl!

„Většina modifikací, které děláme, opravdu bolí. Mně je těch lidí kolikrát i docela líto, na rozdíl od kolegy, který je saďour a nevadí mu to. Každopádně pracujeme bez umrtvení. Chceme modifikacím zachovat ten pohanský ráz, charakter rituálu a katarze. To znamená, že lidé cítí k nějakému symbolu natolik niterný vztah, že si jej nechají doslova vyrýt do těla. A čím intenzivnější bolest u toho prožívají, tím víc se vztah k té ozdobě prohlubuje. Umrtvování v tom nemá co dělat,“ vysvětluje Fousage.

Pohled, který uvidíte z křesla při zákroku. Roušku má Fousage kvůli hygieně.

Pohled, který uvidíte z křesla při zákroku. Roušku má Fousage kvůli hygieně.

FOTO: Jan Handrejch

Nabízí se otázka, kam se vlastně ještě s úpravami těla dá dojít. Na západ od nás se totiž například z vyřezávání jizev do kůže stává sice ne úplně běžná záležitost, ale přece jen se pomalu přesunuje do podobné roviny běžného zdobení, jako je tetování. Stejně je na tom vypalování, jen bolí ještě víc, takže jeho posun směrem k normálu logicky postupuje pomaleji.

„Ne že by to byla móda, ale občas se objevují úplné extrémy, jako jsou kastrace, nulifikace a amputace. Kastrace je jasná, někoho prostě láká, a tak se rozhodne, že ji podstoupí. Někdo si nechá dokonce odstranit celé přirození, to je nulifikace. No a někdo má zkrátka pocit, že by se mu žilo daleko lépe, kdyby neměl nohu třeba od kolene dolů. A tak si ji nechá uříznout.

Někde jsem četl studii, že to může souviset s minulými životy. Ten člověk prostě někdy v minulém životě přišel o nohu a nedokázal se s tím smířit. Tak na to smíření dostal ještě jeden život. Nebo si lidé nechají uříznout třeba poslední článek malíčku. To už jsou ale samozřejmě extrémy, ze kterých se móda nestane,“ konstatuje Fousage.

Je to napořád

Příběhy lidí, kteří se rozhodli netradičním způsobem zkrášlit a vylepšit svoje tělo, jsou si tak podobné, až je to někdy legrační. Neumělé začátky s jehlami v uších nebo nosních přepážkách, konflikty s rodiči, první tetování, další tetování. Pak objev, že podobně naladěných lidí je v dosahu víc, obrázky na internetu a následné zkrášlování na vyšší úrovni.

„Problém takových úprav těla je v tom, že bývají nevratné. To znamená, že v první chvíli se člověku velmi líbí, jak vypadá, že se nějakým způsobem odlišuje. Jenomže život je velmi proměnlivý, a tak se může stát, že třeba po dvaceti letech máte na sobě znamení období, na které byste nejraději zapomněl,“ míní psycholog Jeroným Klimeš.

Fascinace vlastním tělem je ovšem známý fenomén a nemusí se jednat jen o tetování nebo řezání do kůže, ale například také o trvalé oční stíny. Nechat si je vytetovat může v první chvíli vypadat jako dobrý nápad, po pár letech už se to tak ale jevit nemusí.

Dívka s růžky

Dvaatřicetiletá Mikina je pravděpodobně jediná žena v Česku, které má na hlavě růžky: „Ve druháku na střední škole jsem si sama propíchla nos a pak ještě nosní přepážku.
Rodiče se zhrozili, musela jsem náušnici okamžitě vyndat, pak jsem si ji venku zase nasazovala.
Po škole, než jsem šla na vysokou, jsem pracovala v tetovacím salónu. Tam mi za odměnu udělali první tetování. Potom už tetování přibývala, piercing taky a chtěla jsem něco víc. Na internetu jsem, asi jako každý, našla obrázky různě modifikovaných lidí a hned mě to chytlo,“ říká s úsměvem.

Mikina v celé své kráse, včetně růžků. Jsou silikonové, takže například může bez problémů projít bezpečnostními rámy.

Mikina v celé své kráse, včetně růžků. Jsou silikonové, takže například může bez problémů projít bezpečnostními rámy.

FOTO: Petr Horník, Právo

Takže si nechala do boku vyřezat několik hvězdiček. K vypalování obrázků nedošlo, pocit, když se k tělu blíží rozžhavený kov, jí nebyl příjemný. Letos do její sbírky úprav přibyly růžky vpravené přímo pod kůži na hlavě: „Ty jsem taky viděla na fotce, a když přišly do Hellu, tak jsem je prostě chtěla. Stalo se to na začátku roku a teď už přemýšlím o tom, že bych si dala větší, číslo dvě.“

Reakce kolemjdoucích jsou trochu jiné než v případě Sultána: „Asi je to proto, že jsem holka, ale s nepříjemnými reakcemi jsem se setkala. Křičeli na mě, co jsem to za hrůzu, co jsem to se sebou dělala, že se nevdám. No, odpovídala jsem, že se mi taky nelíbí ten fialový přeliv, co má paní na hlavě, a neřvu na ni."

Ale teď už si mě nikdo nevšímá. Lidi si na tyhle věci zvykají a asi už jsem i starší, takže mě nikdo nekomentuje. A když už, tak se spíš ptají, co to mám na hlavě a tak.“ Nakonec si zvykli i rodiče, když viděli, že Mikina vystudovala vysokou školu a má normální práci. „Tuhle cestu jsem si vybrala a jsem na ní úplně spokojená,“ říká jednoznačně.