Jak je to možné? Stále více dětí se ve vyspělých zemích rodí po umělém oplodnění, kdy dárce spermií je anonymní. A protože těchto dárců není dost, jsou ti dostupní využíváni opakovaně, leckdy i mnohokrát, a předávají tak svou genetickou výbavu třeba i stovkám dětí.

I když u nás teoreticky platí, že jeden dárce by neměl počít více než sedm dětí, praxe může být jiná. Je totiž jen na muži, který se rozhodne své sperma darovat, zda na klinice po pravdě uvede, kolikrát a kde již své sperma daroval. A spermobank je u nás třicet.

Čeští odborníci však s případným incestem potomků problém nemají. Podle docenta Tonka Mardešiće ze Sanatoria Pronatal je na základě propočtů reprodukčních genetiků „toto riziko naprosto zanedbatelné a vůbec není nutné s ním kalkulovat“.

Příběh Cynthie

Jenže je to opravdu tak? Američanka Cynthia Dailyová porodila s pomocí anonymního dárce v roce 2004 syna. Když se později rozhodla v internetovém registru zjistit, kolik má její syn nevlastních bratrů a sester, čekal ji šok. Sedm let po jejím porodu jich už bylo 150 a další přibývali.

„Je to šílené, když je vidíme všechny pohromadě. Jsou si všichni podobní,“ popsala novinářům.

Co se týče možného incestu, nepřináší to žádné riziko.RNDr. Lucie Zetová

Případů, kdy se díky jedinému dárci narodí desítky spřízněných dětí, je za oceánem víc než dost. Ukazují to internetová fóra, jako třeba donorsiblingregistry.com. Co chvíli se na nich objeví další dojemný osobní příběh.

RNDr. Lucie Zetová z kliniky GEST vysvětluje: „Vzhledem k četnosti výkonů, množství obyvatel a množství pacientů to nepřináší žádné riziko, co se týče možného incestu. Je to asi stejné, jako v normální populaci, protože ani tam všechny děti nejsou těch otců, které mají napsané v rodném listě.“ Připomíná také, že v současnosti neřeší žádný zákon, jak se dobrat informace, zda dárce už někde sperma daroval, kolik tak měl dětí atd.

„My se jich samozřejmě ptáme, někteří řeknou, že darovali tam a tam, někteří, že nikdy. Jenže my nemáme šanci zjistit, zda je to pravda, či nikoli. Žádnou zákonnou cestou.“

„Ani v běžné populaci nejsou všechny děti těch otců, které mají v rodném listě,“ tvrdí RNDr. Lucie Zetová.

„Ani v běžné populaci nejsou všechny děti těch otců, které mají v rodném listě,“ tvrdí RNDr. Lucie Zetová.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Podle MUDr. Karla Řežábka z porodnice U Apolináře je myšlenka, že sourozenci spolu nikdy nemohou mít zdravé dítě, nepodložená. „Klidně mohou. Nakonec mnohé rody měly děti mezi synovci a neteřemi a nijak zvlášť to nevadilo.“

K faktu, že to není přirozené, uvedl: „To si netroufám úplně říct. U zvířat je to zcela běžné, u lidí ne. Myšlenka, že to vadí, by potřebovala prozkoumat a dokázat. Ať někdo ukáže, že to vadí a jak mnoho, a pak se dá o celé věci konkrétněji hovořit.“

I když se naši odborníci domnívají, že se o žádný problém nejedná, je možné se na věc podívat i z jiného úhlu. Ani ne tak kvůli riziku možného sexu, ale kvůli čistě lidské touze poznat své sourozence.

„Bože, jak jsou si podobné“

„Moje dcera našla svou nevlastní sestru. Bože, jak jsou si podobné. Je šílené spatřit v něčím obličeji svoji dceru,“ napsala letos v červenci přispěvatelka Cory. Jiná matka o tři měsíce dříve vylíčila, že se její tři děti shledaly se třemi nevlastními sourozenci. „Nepochybně jich je víc, ale těchto šest dětí má to štěstí, že o sobě vědí a občas si mohou promluvit. Zatím jsme rozkročeni přes USA, Velkou Británii a Austrálii,“ napsala anonymní pisatelka.

Nikdo neví, kolik dětí se díky anonymním dárcům v USA ročně narodí. Odhaduje se, že desítky tisíc – možná třicet, možná šedesát tisíc. Potíž je v tom, že ženy nemusí povinně hlásit narození potomka spermobance. Navíc ve Spojených státech na rozdíl od jiných zemí neexistuje zákonné omezení, kolik dětí se může díky jednomu dárci narodit. Existují jen doporučení lékařských sdružení.

To v Německu se může díky jednomu dárci narodit maximálně 15 dětí, ve Švédsku nanejvýš 12 dětí šesti párům, ve Španělsku šest dětí. Ve Francii není sice počet dětí omezen, ale na šest je limitován počet rodin, které mohou využít stejného dárce. Podobné to je v Británii, kde platí hranice deseti rodin na dárce.

Neomezený počet dětí se díky jednomu dárci může narodit ještě v Kanadě, kde stejně jako v USA rostou počty znepokojených rodičů, odborníků, dokonce i dárců.

Starosti jim dělá třeba možnost, že navzdory všem lékařským prohlídkám trpí dárce nějakou vzácnou genetickou poruchou, anebo právě to, že se jejich potomek potká se svým sourozencem a začnou si románek, který vyústí v incest.

„Moje dcera právě proto zná číslo svého dárce. Chodí do školy se spoustou dětí, které se narodily díky dárcům, a už se zamilovala do takových kluků. Stalo se to součástí její sexuální výchovy,“ citoval už před lety deník The New York Times jednu matku z Kalifornie.

U nás absolutní anonymita

U nás není možné dohledat si v nějakém registru dárce či jejich potomky. Ze zákona zde totiž platí absolutní anonymita dárce i příjemce. Není ani povinnost informovat o tom, zda bylo dítě počato z darované spermie. Tato anonymita má svá pro a proti.

Pro páry, které mají problém s otěhotněním, je už velice těžký ten první krok, kdy se rozhodnou využít darované sperma. Nechtějí se o tom nikde šířit, dítě je prostě jejich.

Další věcí je fakt, že sice je nedostatek dárců spermií, ale právě díky anonymitě stále jsou.

„Dárci jsou, vzhledem k tomu, že je u nás dárcovství anonymní. Ve chvíli, kdy jej v některých zemích převedli na neanonymní, začali se toho všichni bát. Protože dítě si může jednou vzpomenout a chtít toho otce vyhledat. Jenže on s ním nemá nic společného, jen daroval genetický materiál. Pravidelně se stává, že v zemích, kde zrušili anonymní dárcovství, mizí dárci,“ vysvětluje dr. Řežábek.

„Ti, kteří tvrdí, že dítě má právo znát své biologické rodiče, křičí, že chtějí, aby se otevřela identita dárců. Na druhé straně ani v přirozené rodině se děti leckdy nedozvědí, kdo je jejich biologický otec,“ míní dr. Zetová.

Podle ní by určitým kompromisem mohla být tzv. polootevřená identita, kdy by bylo na osobní vůli, který dárce bude chtít zůstat anonymní, a tím pádem si bude vzájemně neznámý i s příjemcem. To může mít podle embryoložky smysl při některých rodinných záležitostech. Například když bratr poskytne pomoc bratrovi, který kvůli onkologickému onemocnění nemůže být otcem.

Přísný výběr

Čeští dárci musí být plnoletí a naprosto zdraví. Často se jedná o vysokoškoláky, kteří si ke studiu tímto způsobem finančně přilepšují. Podle RNDr. Zetové je také snaha, aby byl dárce odpovídající papírovému otci.

„Proto se nějakým způsobem zohledňuje výška, váha – i když ta je sporná, protože 25letý kluk bude hubený a ve čtyřiceti bude taťka –, barva očí a vlasů. Většinou je zájem o vysokoškoláky. My sbíráme data tak, aby podle nich muži nebyli identifikovatelní, nicméně aby o nich něco vypověděla,“ vysvětluje.

Podle MUDr. Řežábka jsou kritéria jasná. Dárce musí být zdráv, mít v pořádku spermiogram a musí zapadat do populačního průměru. „Lidé příjemci si dárce vybírají podle jejich vlastností, například krevní skupiny, výšky, vzhledu, vzdělání, barvy vlasů a podobně. Zákonem je u nás stanovena hranice 40 let,“ říká.

Kritéria pro výběr dárců jsou u nás velmi přísná. To potvrzuje i MUDr. Mardešić, když říká: „Potřeba vhodných dárců spermií stále trvá, zejména u některých méně častých krevních skupin. Na základě našich, ale i zahraničních zkušeností není až tolik problém v tom, že by se noví potenciální dárci nehlásili, ale pouze malá část vyhoví požadavkům na dárce.“

Třicet spermobank

V roce 2013 u nás lékaři uskutečnili bezmála třináct tisíc pokusů o umělé oplodnění. Počty asistovaných reprodukcí rok od roku stoupají. Ovšem dochází sperma. Dárců je málo, přísnými testy projde průměrně každý desátý zájemce. U nás je asi třicet spermobank a za jedno dárcovství dostane muž 800 až 1500 korun.

Muže k darování vedou různé důvody. Někteří chtějí pomoci neplodným párům, další si chtějí přivydělat a jiní tím řeší své ego.

„Rozhodl jsem se být dárcem proto, že jsem chtěl předat dál svůj genetický materiál,“ řekl mi jeden z nich, muž kolem třiceti let. Právě u něj finanční odměna roli v rozhodování nehrála.

Vysvětlil, že neví, jestli někdy bude mít svou vlastní rodinu, a protože dostal do vínku určité nadání, chce ho zachovat a podělit se o něj. „Chtěl jsem, aby žilo dál. Aby nepřišlo nazmar.“

Ale pozná po letech, jestli některý z jeho biologických potomků zdědil jeho talent? U nás nejspíš ne.