Hlavní obsah

Po stopách zaniklých pražských nevěstinců

Právo, Blanka Kovaříková

Věříte, že na Starém Městě v Praze se dají dodnes najít stopy po zaniklých nevěstincích? Naštěstí nám o nich nechal bohaté záznamy Egon Erwin Kisch i někteří další autoři. Při troše fantazie si můžeme představit, jak to v křivolakých uličkách po setmění vypadalo.

Foto: reprofoto z knihy Nevěstince a nevěstky

Nevěstka na dobové fotografii nafocená ve stylu Mata Hari.

Článek

Za Rakouska-Uherska se prostituce trpěla za podmínek, že se její poskytovatelky registrovaly, chodily na pravidelné lékařské prohlídky a své služby nabízely ve veřejných domech neboli nevěstincích. Čtyři roky po vzniku Československa, v červenci 1922, byl přijat zákon o potírání pohlavních nemocí, který zrušil policejní i jiná správní opatření k dozoru nad prostitucí, a byly zrušeny i nevěstince.

Poskytování erotických služeb se poté skrývalo pod pláštíky masérských salónů, parfumerií, šití prádla na míru apod. Budeme-li tedy hledat místa, kde se nacházely nejproslulejší nevěstince, musíme se vrátit o více než 90 let zpátky, navíc často do míst, která v původní podobě už neexistují. Nejvíc vykřičených domů, hampejzů neboli bordelů, totiž bylo v Páté čtvrti, tedy v uličkách židovského města, které změnila asanace na přelomu 19. a 20. století téměř k nepoznání.

Detektivové „své“ prostitutky dobře znali

Na IV. bezpečnostním oddělení vládního rady Josefa Vaňáska neboli „Čtyřce“ byl mnoho let šéfem mravnostní policie Ladislav Drašner, o němž se v pražských šantánech dokonce zpívaly kuplety. Jeho rozložitá postava v širáku a s hůlkou v ruce budila respekt. Galerka ho oslovovala „milostpane“. Podnikal pravidelně tříhodinové šťáry, které začínal v ulici Karoliny Světlé a pokračoval až do Kaprovy ulice a do „Židů“.

Foto: reprofoto z knihy Nevěstince a nevěstky

Zdravotní knížka prostitutky Marie Pospíšilové z roku 1911.

Detektivové „své“ prostitutky dobře znali, často je používali i jako informátorky a nejednou se stalo, že je sami začali „pást“. To je případ bývalého detektiva Leopolda Friedmanna, který provozoval svůj podnik v dnešní Široké ulici, či Emanuela Kauckého, jenž měl luxusní nevěstinec v Platnéřské ulici čp. 125. Díky němu tak zbohatl, že jezdil nakupovat diamanty do Antverp a zanechal po sobě také velkou sbírku starožitností. V jeho podniku údajně začínala Tonka Šibenice.

Přímo naproti podniku Kauckého, kde dnes stojí budova pražského magistrátu, se nacházela špeluňka Batalion, v podstatě sklepní prostor s lavicemi a soudky s kořalkou, již si možná vybavíte ze stejnojmenného filmu Miroslava Cikána z roku 1937. František Smolík v něm hraje advokáta chudých Františka Uhra, kterého zklamání v manželství přivede až na samé společenské dno. V Batalionu se scházela pražská spodina včetně šlapek a jejich pasáků.

Vraťme se však ještě k Tonce Šibenici, o níž v roce 1921 napsal E. E. Kisch dojemnou povídku, v níž tato prostitutka, pravým jménem Antonie Havlová, splní poslední přání odsouzence na smrt a stráví s ním noc před popravou. Povídku pak zdramatizoval Emil Artur Longen a do hlavní role obsadil svou ženu Xenu, která ji úspěšně hrála v divadle v Adrii. Je možná víc než symbolické, že se Tonka Šibenice stala i prvním českým zvukovým hraným filmem.

Foto: reprofoto z knihy Nevěstince a nevěstky

Tonka Šibenice je hrdinkou prvního českého zvukového filmu.

Do hlavní role obsadil režisér Karel Anton jihoslovanskou krásku Itu Rinu, která měla v té době za sebou řadu německých filmů i mezinárodně proslavený Machatého Erotikon.

Tajná láska U Štupartů

Od roku 1919 až do začátku druhé světové války fungoval na rohu Jakubské a Malé Štupartské ulice hodinový hotel U Štupartů s nočním barem Chapeau Rouge neboli Červený klobouk.

Nabízel taneční parket, živou hudbu (vystupoval tu mj. i R. A. Dvorský), ale také patnáct slečen pochybného původu a profese. Podnik byl ovšem proslulý, a tak ho navštěvovali i diplomaté a významní umělci.

Jeden z detektivů Vaňáskovy „Čtyřky“, Jiří Tuček, se tu při pravidelných kontrolách zamiloval do pokojské, a ač ženatý, zplodil s ní v roce 1935 dceru. Zachovala se fotografie, kde mu z balkónu mává malá Anička se svou maminkou. Detektiv se však kvůli nim nerozvedl, i když to prý byla velká láska… Dnes tu najdete hudební klub s původním názvem Chapeau Rouge, v jehož třech patrech vystupují kapely z celého světa…

Foto: reprofoto z knihy Nevěstince a nevěstky

Detektiv Tuček našel lásku v hodinovém hotelu.

Několik kroků odsud, na konci Jakubské ulice, se nacházel proslavený nevěstinec U Napoleona, kde se scházel arcivévoda Karel, budoucí poslední rakousko-uherský císař, s prostitutkou přezdívanou Chapeau rouge je opět na původním místě.

Zlatovlasá Elsa. Ač prý vzešla z „pustých rodičů“, „něžná, sladká a skoro básnická byla i její chůze a graciézní pohyby“, jak napsal v roce 1927 další znalec pražské galerky K. L. Kukla ve své knize Konec bahna Prahy.

Uličky neřesti v okolí Staroměstského náměstí

V areálu Ungeltu v domě U Černého medvěda, kde je dnes malý tichý hotýlek, bývala proslulá noční krčma příznačně zvaná Tunel. V její vstupní části sedávaly podle Kische veteránky lásky. U dveří pak postávaly prostovlasé dívky a snažily se vlákat kolemjdoucí muže…

Jen o pár kroků blíž ke Staroměstskému náměstí nabízel přístřeší také hodinový hotel Ungelt, kde se platilo dvacet korun za hodinu, za celou noc třikrát tolik. Za první republiky už to byl solidní podnik s restaurací stejně jako dnes.

Když přejdeme Staroměstské náměstí a vydáme se do Železné ulice, čekají tam na nás hned dvě uličky neřesti. Tou první vpravo je na první pohled velmi romantická, úzká a klikatá Kožná ulice, kde můžete posedět v restauraci U Špirků. Ta byla za první republiky tajným nevěstincem, jehož hosté se s lehkými děvami scházeli v pokojích ve druhém patře. Údajně tu v jedné komůrce přebývala koncem života i Tonka Šibenice.

Foto: reprofoto z knihy Nevěstince a nevěstky

Nevěstka na dobové fotografii nafocená ve stylu Mata Hari.

V Kožné se nacházely ještě další podobné podniky, ovšem nejnižší kategorie, které nesly jména podle přezdívek svých majitelek – Kafemlejnek a Mastný drdol.

Půjdete-li Železnou ulicí ještě dál a pak zahnete doleva, ocitnete se v další starobylé uličce – Kamzíkové. Tady se vyskytoval vůbec nejluxusnější pražský nevěstinec, který již kolem roku 1865 provozoval Abraham Goldschmidt v domě U Červeného páva. Hosté ho nazývali salón Gogo a chodili do něj na „lov kamzíků“.

Býval mezi nimi i německý kancléř Otto von Bismarck, později ho údajně poctil návštěvou i následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d´Este. Skladatel Gustav Mahler sem chodil komponovat do tzv. japonského pokoje a pochvaloval si, že ho tu nikdo neruší. Podnik sice zanikl již před rokem 1918, dům však stojí dodnes. Směrem do Celetné ulice je dnes vyhledávané Muzeum čokolády Choco Story.

Hampejzy u hřbitova

Pokud se naopak vydáte přes Staroměstské náměstí opačným směrem do Kaprovy ulice, zastavte se na chvíli u domu č. 10, kde se nachází původní modrý pokoj skladatele Jaroslava Ježka. Právě v těchto místech, ale i v dalších domech v ulici, která bývala daleko víc křivolaká, než je dnes, kvetla prostituce.

Bývalo tu doslova její centrum. Zachovala se policejní zpráva o tom, že deset majitelů okolních domů si stěžuje na hlučné a nemravné chování kuplířů a holek a žádá magistrát, aby zakročil. Jak se k problému úředníci postavili, o tom již není nic známo.

Snad nejvíc se v „Kaprovce“ dařilo podniku madam Fleklové, který navštěvovaly i starší dámy, jimž madam dokázala zajistit silného „sladovnického chlapíka“ anebo „čtyřhranného mladého mlynáře“. V bývalé Páté čtvrti, židovském městě, které začíná v polovině ulice, bývaly věhlasné nevěstince i ubohé špeluňky snad na každém rohu.

Tip pro vás

Nakladatelství Paseka v edici Zmizelá Praha vydalo knížku Nevěstince a nevěstky autorů Radima Kopáče a Josefa Schwarze, v níž se dozvíte další podrobnosti o erotickém životě Pražanů a můžete se pokochat unikátními dobovými fotografiemi z prostředí vykřičených podniků.

Když se vydáte do ulice U Starého hřbitova, a zapojíte fantazii, můžete si představit, že tu místo luxusních činžáků stály staré, dvou- až třípatrové domky a ulice již podle názvu Hampejská byla plná prodejných ženštin. Své řemeslo vykonávaly v bezprostřední blízkosti židovského hřbitova, kam dnes směřují tisíce zvědavých turistů z úplně jiného důvodu.

Reklama

Související témata:

Související články

Bouřlivý milostný život Marie Majerové

„Každý v bytě bude mít samostatnou domácnost, syn Pravoslav bude bydleti a žíti u matky.“ Tak rozhodl soud o úpravě poměrů mezi manžely - novinářem Josefem...

Potraty jako trestný čin

Zakopání, probití srdce kůlem, stětí. Takové tresty hrozily matkám, které zavraždily vlastní novorozeně. Přesto se tyto činy vždycky táhly kobercem dějin jako...

Proč ženy považují za svůj vzor Francouzky

Vždy štíhlé, šarmantní, elegantní, stárnoucí se stylem a bez liftingu a zároveň matky vzorně vychovaných dětí. I tak jsou v západních zemích vnímány...

Výběr článků

Načítám