Zabývat se stresovými faktory není nic neobvyklého, jenže jak se popasovat s tím, že mohou být různé a na každého mohou působit jinak?

„Řada kolegů, kteří se tématu věnovali, se snažila kvantifikovat působení vlivů, které na člověka působí, což je ale v podstatě nemožné. Nikdy nedokážeme postihnout všechny. I kdyby ano, ony se ještě navzájem ovlivňují a na každého účinkují individuálně,“ poukazuje Julie Bienertová Vašků na stěžejní problém.

Jak se na stresové vlivy reaguje, nejen ty negativní

Se svými spolupracovníky nepracuje s teorií, která by sledovala, jaké vlivy se na člověku podepisují více a jaké méně. Zajímají se jen o to, jak na ně člověk reaguje, co podněty s jeho tělem dělají.

Hlásí se tím k původnímu konceptu stresu, s nímž přišel maďarský lékař Hans Selye, který jako stres označoval všechno, co se na jedinci otiskuje. Tedy nikoli pouze negativní podněty.

Skupina při svém výzkumu pracuje s pojmem entropie. Vnímají ji jako tepelnou stopu, jež v člověku zůstává po účincích kombinace vlivů okolního prostředí. Zohledňuje také individuální vnitřní nastavení jedince.

Kolik stresu má jedinec „nastřádáno“

„Náš postup je inovativní v tom, že se snažíme k ryze biologickému fenoménu přistupovat fyzikálně, čímž navazujeme na práci prvotních výzkumníků na poli stresu,“ uvedl Filip Zlámal, který v týmu zprostředkovává právě fyzikální pohled.

Výstupem jejich práce je rovnice, jejímiž parametry jsou množství přijatého kyslíku, vydýchaného oxidu uhličitého, tepla eliminovaného do okolí či vnitřní teplota člověka. Výsledkem výpočtu je hodnota entropie vytvořené živým systémem za časovou jednotku, respektive přírůstek, o který se zvětšila entropie, která již v systému byla. Koncept by tedy měl umožnit zjistit, kolik stresu už má člověk „nastřádáno“, ne jen okamžitou hodnotu.

„Reakci na stres budeme testovat v praxi za použití celotělového kalorimetru, v současné době jednáme s pracovišti ve Velké Británii a USA,“ sdělila Vašků pro Novinky.

Pacienti by mohli znát hranici

Mohlo by to znamenat značný posun v medicíně. Pokud by všechno fungovalo, znamenalo by to velký medicínský posun. Zatímco nyní pacienti slýchají často spíš neurčité výhružky, že pokud nezvolní, budou mít problémy, za pomoci nově získatelných informací by mohli konkrétně slyšet, kde se nachází hranice, kdy už je jejich zdraví v ohrožení.

Lidem v kritickém stavu rovněž někdy pomáhá, pokud jim lékaři uměle sníží tělesnou teplotu, aniž by byly jasně známé příčiny. Podle Vašků se zdá, že by právě teorie jejího týmu mohla pomoct objasnit, proč k tomu dochází a u koho má cenu to zkoušet.

Projekt připravovali zhruba dva roky. Financován byl z institucionální podpory vědy a výzkumu na Lékařské fakultě. „V současné době máme do projektu zapojeného jednoho studenta oboru Molekulární biologie,“ dodala Vašků.