Článek
Postava stárnoucího country písničkáře je pro Jeffa Bridgese jako stvořená. Čekal jste ale, že dostane taková ocenění?
Jeff je v tom filmu opravdu mimořádný. Ztotožnil se s postavou, tak hluboce se do té role ponořil, že to téměř vypadalo, jako by ho hraní nestálo žádné úsilí. A to je známka skutečně vynikajícího herce.
Myslím, že je jeden z vůbec nejlepších amerických herců a jsem moc rád, že dostal po šedesáti filmech svého prvního Oscara. Stejnou radost jsem měl, že byla nominovaná Maggie Gyllenhaalová, ale ještě důležitější je, že ten film nenechal lidi v Americe lhostejnými a opravdu velmi příjemně na něj reagovali.
Ta role byla velmi vděčná a on ji zahrál i s jistým, skoro skrytým humorem...
Ano, v této roli je jak humor, tak patos. Jeff je velice seriózní herec, ale zároveň rád hledá humor i v těch nejvážnějších situacích.
Je zábavný mimo samotné natáčení, třeba při pauzách?
Umí mít velmi nenápadný humor, ale tato role pro něj tolik znamenala, že byl velice vážný, soustředil se na maximální výkon.
Postava countryového zpěváka prochází snad celými dějinami kinematografie - je to hudba nebo příběhy, co pořád láká?
Obojí. Country hudba, zvlášť když ji udělají ti nejlepší jako Johnny Cash, je výborná. A ti, kdo psali příběhy, vycházeli z vlastních životních zkušeností, psali o svých prožitcích. Ostatně témata jako zlomené srdce, ztráta, zoufalství, vykoupení, dokážou přijmout lidé ve všech koutech světa a ve všech sférách.
Mladí lidé v Americe mají rádi velikány, vyděděnce z okraje společnosti, jako je Willie Nelson. Ale i moderní country je velmi populární. Mně osobně je bližší ta klasická, vyrůstal jsem na ní úplně odmalička, chápal jsem už jak malý kluk, o čem tyto ženy a tito muži píšou. Když jsem pak psal scénář a režíroval, cítil jsem, že z toho bude velice osobní prožitek.
Jaký je hlavní rozdíl mezi klasickou a moderní country?
To je celkem jednoduché - klasická vychází z prožitků a moderní má za úkol vytvářet hity. To je záměr, s nímž ji píší celé týmy lidí, na rozdíl od niterných skladeb, které psali klasikové.
Začínal jste jako herec. Co vás přivedlo na druhou stranu kamery?
Možnost vyjádřit se v nejúplnější možné míře prostřednictvím psaní a režírování. Ostatně můj mentor a velice blízký člověk Robert Duvall stejně jako Sean Penn nebo Ed Harris, jsou také herci, kteří píší a režírují.
Osobně si myslím, že herci patří k nejlepším režisérům. Když se podíváte i na další herce-režiséry jako Clint Eastwood, Robert Redford nebo Jodie Fosterová - jsou to úžasní filmaři.
Pokud vím, žijete částečně na ranči. Je to v USA pořád oblíbený styl života?
Ranče bohužel pomalu vymírají. Lidé si je nemohou dovolit, nemohou je udržovat. Proto je prodávají velkým majitelům pozemků a ti tam staví předměstí, což bohužel přináší úplně jiný styl života. Myslím, že v nepříliš daleké budoucnosti to bude kultura na vymření.
Já ji ale pořád miluji - hned teď z Prahy pojedu do Montany na ranč, budu tam s dcerkami jezdit na koni, pojedu navštívit Jeffa Bridgese na jeho ranč a nabiju znova po té dlouhé oscarové sezóně energii.
Bylo to hodně vyčerpávající?
Především to bylo pro mě jako pro člověka, který dělal první film, velice neočekávané. Ale zároveň musím přiznat, že nesmírně uspokojivé.
Věděl jste něco o karlovarském festivalu, než jste ho přijel zahájit svým filmem?
Ano, a proto jsem také rád pozvání přijal. Ve Variety i v Los Angeles Times psali o tomto festivalu velice výmluvně. Není tu trh, kde by se prodávaly filmy, festival je určen milovníkům filmu. To pro filmaře hodně znamená.
Uvidíte tu nějaký film?
Půjdu na digitálně upravené Červené střevíčky Mikea Powella a moc se těším.