Hlavní obsah

Anketa: Hledání ztracené nádhery

Právo, SALON

Spolupracovníci a spolupracovnice Salonu o svých kulturních zážitcích roku 2013

Foto: Film Europe

Velká nádhera letos kralovala na Evropských filmových cenách.

Článek

Miroslav Petříček, filosof

Největší kulturní zážitek je přirozeně takový, který trvá. Třeba když umění zaplaví město, když kultura vtrhne do veřejného prostoru a nějak nepředvídatelně vznikne příležitost k jejímu svobodnému a spontánnímu užívání. Piana nepravidelně rozmístěná na různých místech Prahy (iniciátorem akce je kavárník Ondřej Kobza), k nimž usedají náhodní kolemjdoucí, aby zahráli, co je baví, pokládám za nejsilnější a skutečně kulturní událost, protože v tomto případě se slovo kultura nemusí dávat do uvozovek.

Jiří David, vizuální umělec

V letošním roce, kromě narození naší čtvrté vnučky Belly Anny a mého objevení virtuální měny bitcoin, bych snad nejraději pohovořil o výstavě Martina Mainera, která probíhala od června do září v pražské Galerii Václava Špály pod názvem Slovanská epopej 2012–13. Autor nemluví o neobjeveném, ale umí to objevené přesvědčivě a s velkou dávkou osobní energie a chuti potvrdit. Přitom to není zdaleka tak samozřejmé, jak si myslí ti, co dychtí cokoliv v umění objevovat, ale jen tezovitě mlží.

Kateřina Tučková, spisovatelka

V létě jsem navštívila – v National Civil Rights Museum v americkém Memphisu – výstavu Freedom’s Sisters. Představovala 20 bojovnic za lidská práva, které na úkor osobního klidu prosadily zásadní věci. Jak mě obsah výstavy dojal, tak mě rozveselila instalace. Byla důkazem, že i expozici představující historické události lze při zapojení interaktivních prvků připravit poutavě. Já se třeba ocitla v autobusu s Rosou Parks. Že je to komplikované a drahé? Ale jde to. A dopad na návštěvníka je nedozírný…

Jiří Přibáň, filosof práva

Pro mě to byl společný projekt americké zpěvačky, houslistky a skladatelky Laurie Andersonové a smyčcového kvarteta Kronos Quartet Landfall, který byl uveden v červnu v londýnské Barbican Hall. Na první pohled pokus o spojení nespojitelného. A výsledek byl asi pro puristy z obou táborů příznivců zklamáním, ale mistrovství, s jakým dokázala Andersonová pospojovat útržky vyprávění, melodií a nahodilých postřehů, se v mnoha ohledech vyrovnalo jejímu legendárnímu opusu United States I–IV.

Zdenko Pavelka, nakladatel

Jsou dva tak výrazné, že pro jeden nemohu pomlčet o druhém. Ludvík Němec mne uchvátil vypravěčskou imaginací v románu Láska na cizím hrobě. O druhém zážitku více. V Liverpoolu jsem se ocitl spíš náhodou, ale v dobrý čas a shodou okolností po četbě Chagallovy knihy vzpomínek Můj život, která zjara vyšla česky. Galerie Tate Liverpool v Albertově doku celé léto zvala na výstavu Chagall: Modern Master. Úžasný výběr soustředěný na ranější malířovu tvorbu včetně jeho porevolučního působení ve Vitebsku a v Moskvě. K vidění tam tak byly také jeho méně známé práce pro moskevské Státní židovské divadlo, sedm obrovských panelů včetně osm metrů široké Svatební hostiny. Tate výstavu připravila s curyšským Kunsthausem, tam byla přístupná na jaře.

Marek Toman, spisovatel a publicista

Kulturní událostí roku byl pro mě druhý ročník táborského literárního festivalu Tabook. Chyběla tam totiž nabubřelá slova a ega, scházelo vytváření dojmu – diskuse a performance se soustředily na „dělání“ toho, co autoři považují za podstatné. Líbil se mi prodej knih ve stanu na způsob jarmarku a samozřejmě také komorní atmosféra samotného Tábora. A zvláštní objev festivalu pro mě znamenala kniha Osvětimská knihovnice s netradičním literárním příběhem v pozadí. Její autor Antonio G. Iturbe totiž nakonec dokázal nalézt žijící „předlohu“ své fiktivní hrdinky – skutečnou Ditu Krausovou. Když se pak sešli v Táboře v knihkupectví Baobabu – španělský literát a osmdesátiletá věcná dáma – byl to velký zážitek. Navíc viděný z třetí řady, jako u někoho v obýváku.

Štěpán Kučera, redaktor Salonu

Letos jsem si objevil písničkáře Jima Croceho a Sixta Rodrigueze, pražskými koncerty mě potěšili Mark Knopfler a Nick Cave, (staro)novými alby Willie Nelson nebo Druhá tráva, ale abych využil tento prostor k osvětě, vytáhnu dvě divoké karty a vsadím na dva černé koně – za prvním jsem musel do New Yorku, za druhým do Liberce. J. D. Wilkes and the Dirt Daubers hrají jako staří bluesmani z mississippské delty a mladí punkeři zároveň – tak nějak by možná hrál Johnny Cash, kdyby mu dnes bylo třicet (nebo možná ne). A severočeské folkové duo Disneyband si zaslouží pozornost pro osobité texty, které jsou vysoko nad měřítky naší nejen kotlíkářské scény.

Karel Veselý, hudební publicista

Hudební festivalová sezóna pro mě letos tradičně začala i skončila už na přelomu dubna a května na Donaufestivalu v dolnorakouské Kremži, kde mi zdaleka nejsilnější zážitek připravila britsko-ruská dvojice Hype Williams. Koncert, který začne půlhodinovým freejazzovým sólem na saxofon v úplné tmě, nemůže zklamat. O to víc, že Dean Blunt a Inga Copeland pak střídali sonické ataky subbasových tónů současné taneční elektroniky, noiseovou kakofonii a odzbrojující emoce nahého soulu. Tohle byl hodinový výlet po minulosti i budoucnosti černé hudby, který mi zůstal viset v hlavě ještě dlouhé měsíce po jeho skončení.

Marian Palla, výtvarník a spisovatel

Jsem na rozpacích, protože chodím už jenom na vlastní akce, nic jiného mě nebaví. Snad četba? Ale i tady je problém: doháním prohřešky z mládí, kdy jsem zcela nelogicky pořád někam spěchal, a Hledání ztraceného času od Marcela Prousta či Odyssea od Jamese Joyce jsem nedočetl, protože se mi do toho vetřel Ginsberg a ženský. Takže jsem letos začal Proustem (blížím se ke druhému dílu a jsem nadšený!) a předpokládám, že asi za půl roku se dostanu k Odysseovi. Toho se trochu bojím, protože jsem si slíbil, že ho celého nejenom přečtu, ale aby mi to vůbec někdo uvěřil, a hlavně já sám sobě, tak se ho chystám taky celého namluvit a nahrávku umístit na své webové stránky, což zabere asi tak rok. Jak je vidět, pro obyčejné kulturní zážitky ze společnosti jsem ztracený.

Foto: Martin Štěrba, Josef Horázný , ČTK

Texty Vladimíra Merty vyšly v knize Mimo čas.

Jakub Šofar, literární publicista

V sedmdesátých letech jsme měli my všichni kluci, co jsme spolu mluvili, kotoučové čtyřstopé magnetofony B5, kam se vešlo 4 x 90 minut muziky. Na jedné stopě Párpli, Nazareti, Zepelíni, Slejdi, na druhé český folk. Ale zatímco Kryla a Hutku jsme si mohli sami zabrnkat na kytaru, Vladimíra Mertu ne. Ten už byl moc složitý. Krásně složitý. Tehdy to vzal na svá bedra za všechny Holany, Nezvaly, Skácely. I ti, co by poezii normálně nikdy nečetli, ji fascinovaně poslouchali. Tehdy do okresního města vjíždí Vinnetou na koni / a v tranzistoráku jako v Šemíkově maštali / přešlapují uhoněné melodie veselých chlapců / belhající jako o holi / a lidé jsou v přítmí kina tak něžní… krásní. Nakladatelství Galén vydalo texty Vladimíra Merty Mimo čas. Kniha má 1007 stran. A pořád to funguje.

Markéta Pilátová, spisovatelka

Tenkou knížečku Letadlo a misie mi dal můj brazilský žák češtiny Antonio Fernando Andrade Prado. Napsal ji a sám vydal. Jde o dobrodružství mezi indiány v Amazonii šedesátých let, kdy pracoval jako pilot pro italské misionáře. Líčí tu, jak vzal indiány, kteří ten den poprvé spatřili bílého muže, k sobě na palubu, aby jim ukázal jejich prales z ptačí perspektivy. Ti pak večer na počest tohoto zážitku uspořádali šamanský rituál. A já jsem tam díky Fernandovi mohla být taky. Slyšet vzrušené výkřiky nahých indiánů, když prolétali nad posvátnou horou Roraimou, a pak spolu s nimi u ohně doufat ve spojení našich dvou světů.

Michal Šanda, spisovatel

Z knížek vydaných letos česky je to novela Láska Carla Haffnera k remízám. Thomas Glavinic v ní vytvořil pozoruhodnou figuru inspirovanou šachistou Carlem Schlechterem. Základním jejím charakterovým rysem je, že nechce za žádnou cenu prohrát, nicméně netouží ani po vítězství, které nutně znamená poražení protihráče. Mat. Doporučuji to neodkládat a přečíst si knihu hned, protože právě dnes se nám jako podivín jeví každý, kdo není agresivní predátor, kdo se pokouší jenom zůstat slušným člověkem. Bohužel další kulturní zážitky převyšuje jeden negativní. Zkoprněl jsem a sotva popadl dech, když jsem se 19. června dozvěděl, že zemřel Filip Topol.

Zbyněk Vlasák, šéfeditor Salonu

Zaprvé cyklus České století, který pro ČT natočili režisér Robert Sedláček a scenárista Pavel Kosatík. Můžeme se bavit o kvalitě jednotlivých dílů, nicméně s takovou odvahou se naposledy do tuzemských dějin pustil Otakar Vávra. Ale zatímco ten chtěl filmem uchopit celý svět, Sedláček s Kosatíkem zůstali sympaticky při zemi, spokojili se s dialogem, výrazem či gestem. Navíc jsem mohl vznik cyklu sledovat díky sérii rozhovorů s režisérem (vyšla celá v Salonu) zblízka, což svou intenzitou leckdy přesahovalo zážitek divácký. A zadruhé je to film Paola Sorrentina Velká nádhera. Není nad to, když zjistíte, že si někdo klade podobné otázky jako vy sám, že na ně dokonce nachází odpovědi. A i když ty vás třeba úplně neuspokojí, pořád to znamená, že se před vámi otevírají nové obzory.

Alena Zemančíková, spisovatelka a publicistka

Tento rok je to jednoznačně inscenace Meyrink–Nováková–Kubák: Golem skupiny Tygr v tísni. Příběh Athanasia Pernatha, tuberkulózního medika Charouska, prostitutky Rosiny, doktora Savioliho, Angeliny, vetešníka Wassetruma a dalších se odehrává simultánně v celém prostoru opuštěné vily na ostrově Štvanice: v nejvyšším patře mají místo mystické záležitosti, v prvním běží děj, v lokále se šíří zvěsti a venku dojde k vraždě a nakonec i k popravě. Inscenace je přitom vymyšlená tak, aby se pozorný divák dozvěděl i to, u čeho nemůže být. Významnou roli hraje samo město Praha – Vltava, tramvaje, vlaky, policejní sirény, hluk ulic. Meyrinkův Golem, když odhlédneme od jeho mystické, kabalistické, talmudistické a zednářské roviny, ale vlastně i ve shodě s nimi, je příběhem o hranici dobra a zla, života a smrti – či spíše živoucího a mrtvolného. A ten příběh se odehrává dál i v současné Praze…

Tereza Šimůnková, básnířka a publicistka

Nepřítele lidu by Henrik Ibsen mohl napsat i dnes. Doktor Stockmann zjistí, že voda v městských lázních je kontaminovaná a jít se léčit s jedním problémem znamená zadělat si na tři další. Zprávu chce publikovat, jenže narazí. Vodu otravuje továrna jeho vlivného tchána, ale především jsou lázně jediným motorem místní ekonomiky a utáhnutí kohoutků by bylo doslovné. Co dělat? Přesně na to se v průběhu představení režisér Thomas Ostermeier ptá přímo publika v berlínské Schaubühne. A to debatuje živě, chytře. Vedle na svítícím panelu zároveň ve smyčkách běží úryvek francouzského manifestu Vzpoura přichází, který brilantně shrnuje, kam jsme to v rámci individualizace dotáhli; že jsme se stali „reprezentanty sami sebe“, ultimátní marketingovou nabídkou světu. Cestou z divadla po ultimátně luxusní třídě Kurfürstendamm mi vrtalo hlavou, jestli by Češi místo diskuze jen neseděli v sedačkách jako pecky.

Foto: Michal Kamaryt , ČTK

Liao I-wu představil své Hovory se spodinou i v Praze.

Štefan Švec, kritik a publicista

Zážitků bylo dost. Výstava Jana Křížka ve Valdštejnské jízdárně, už jenom kvůli tomu, že si ten člověk někdy za půlkou života řekl, že našel, co hledal, a začal chovat včely. Knížka Liao I-wua Hovory se spodinou, která mě zas jednou přiměla zírat s otevřenou pusou na jinou civilizaci – a Abendland Františka Vodáka, který mě obrátil zpátky obdivovat civilizaci naši. Ale největším zážitkem pro mě bylo to, jak dva mladí kluci vyškolili malířskou mafii na Karlově mostě. Nejdřív přišli s cedulí Portréty zdarma, a když je bafuňáři spolu s městskou policií z mostu nezákonně vyhodili, udělali z toho na internetu takové haló, že se omluvila i radnice Prahy 1 a 28. září mohl na mostě proběhnout celý kreslířský sraz, kdy těch portrétů zdarma vzniklo několik stovek. No a od téhle akce už všichni vědí, že na Karlově mostě smí nekomerčně malovat každý. Takže žádný nařvaný debil už odsud studenty AVU se stojanem vyhazovat nebude.

Václav Bělohradský, filosof a sociolog

Významným zážitkem bylo pro mě setkání s knihou Petera L. Oesterreicha Podoby veřejného rozumu. Filozofičtí učitelé v prostoru politiky, vydanou letos nakladatelstvím Rezek. Německý originál z roku 1994 jsem neznal. Kniha tematizuje „performativní rozpor ve filosofii“ – tedy to, že filosofie využívá rétorické prostředky ke své legitimizaci ve veřejném prostoru a ty pak zapírá a dehonestizuje, mohu-li použít takový výraz. Dodal bych, že druhý performativní rozpor se týká způsobu, kterým se filosofie etabluje ve veřejném prostoru jako instituce či diskurzivní aparát. Mám na mysli mocenské struktury, v jejichž rámci je vyučována a šířena jako akademická disciplína. Oba tyto performativní rozpory zůstávají nereflektované v kontextu toho, co můžeme nazvat „ideologií filosofie jako vědy“.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám