Vladimír Páral: Černý boxer a blbý miliardář

Tehdy se o erotice dalo psát jenom velice jemně a o sexu téměř vůbec. A nebyla to jenom cenzura či autocenzura, bylo to i dobré vychování, bonton. I když jsem byl poloviční dělník a pracoval ve fabrice, tak bych stejně nenapsal „vrazil ho do ní“.

Ovšem já byl tenkrát v plné býčí síle, takže mě tato tematika samozřejmě velice zajímala. Bylo to jako psát proti zdi, ta zeď se chvílemi jakoby prohýbala, potom se zase vymrštila zpátky, ale přesto jsem myslím do svého psaní dokázal vsunout něco z nejkrásnější oblasti lidské existence, kterou je láska. Rád bych vám citoval dvě věty ze své prvotiny Veletrh splněných přání, kde jsem jistou mladou dívku charakterizoval například těmito obrazy: „Mládí voní slanomléčně.“ Nebo: „Prádelko nízkých čísel a jahodové vzdechy.“ Chtěl bych se totiž dneska dostat k tomu, co to je uchopení čisté skutečnosti.

Často mi bývá podsouváno, že jsem to udělat musel, že jsem podlehl, ale ona to tak docela není pravda. Já měl jiný problém – a tohle možná dneska zazní poprvé. Po prvních čtyřech knížkách jsem získal u čtenářů a hlavně u čtenářek pověst naprostého hnusáka a chlíváka, a když jsem vyjel na besedu mimo Prahu, čtenářky za mnou chodily a říkaly: „Já jsem vás chtěla vidět, jak vypadáte. Jak jste mohl napsat tak strašné věci?“ Získal jsem pověst zlého muže, „černého boxera“, což bývala postava, která v dobách mého dětství na poutích vyvolávala konflikty, když už obyčejní svalovci přestali být pro diváky dost atraktivní.

Lidé se na mě dívali s jistým zájmem, možná vzrušením, ale taky s pohrdáním. Nechtěl jsem být za „černého boxera“ celý život. K tomu se přidala ona společenská změna, ale i kdyby místo normalizace vypukla svoboda, stejně bych nemohl celý život psát to samé. Tak jsem s velkou chutí napsal Profesionální ženu, což je krásný jemný příběh. Citoval bych z té knížky jednu větu, která dodnes, i přes propast čtyřiceti let, ukazuje mou představu erotiky bez porna: „Na manželském dvojlůžku škrobený damašek již připraven vsát můj a Jakubův smíšený pot, mohutné polštáře zdusit sténání…“ Ta představa, jak žena čechrá polštáře v předtuše erotického dobrodružství, se mi líbí dodnes. Svatebnídamašek je bílý, to já jako textilář znal, takže i ta barva podporuje představu čistoty.

Najednou jsem už nebyl zlý muž, „černý boxer“, ale miláček publika.

Když začala normalizace, stal jsem se na chvíli skoro disidentem. Po vydání Profesionální ženy Husák v Rudém právu prohlásil, že takové spisovatele, jako je „Drápal“, socialistická literatura nepotřebuje. Drápal je jméno postavy z Profesionální ženy a dodnes nevím, jestli se Husák spletl, nebo jestli si do mě tím zkomolením chtěl rýpnout. Ať to bylo jakkoli, takové vyjádření bylo naprosto zničující. Tak jsem opustil Prahu a vrátil se do Ústí. Tam mi nejdřív navrhli, abych se stal šéfredaktorem Severočeského nakladatelství, nakonec jsem směl být nanejvýš redaktorem na půl úvazku a měl jsem asi dva roky zákaz jakéhokoli knižního publikování, než nakonec v roce 1973 mohl vyjít Mladý muž a bílá velryba.

Používali jsme s Hrabalem a dalšími takový trik. Když jsem napsal dejme tomu erotickou scénu, redaktor mi ji v první korektuře škrtnul, tak jsem to respektoval, ale v druhé korektuře jsem to potom vrátil zpátky a spoléhal jsem, že čtyřsetstránkový román nikdo nebude číst podruhé. Dlouho to vycházelo, než si jeden zlosyn z cenzury, který mi nevěřil, nechal poslat i druhou korekturu.

Když v roce 1977 vyšel román Generální zázrak, byl o něj velký zájem. Prodával se i v knihkupectví Na Poříčí, kousek od sídla ÚV KSČ. Knihy vycházely ve čtvrtek a vedoucí kulturního oddělení šel ve čtvrtek do úřadu a viděl před knihkupectvím velkou frontu, tak se ptal lidí, na jakou knihu čekají, a oni, že na Párala. Tak ten člověk zavolal řediteli Severočeského nakladatelství a ten mu musel vypracovat rozbor Milenců a vrahů a Generálního zázraku a doložit, že u mě nastal ideový posun správným směrem.

Já jsem žil v Ústí nad Labem, chodil jsem do práce, psal jsem romány, chodil jsem do lesa a plavat, což mi všechno zabralo dost času. Dneska vím, že třeba v Praze v kavárně Slavie se scházeli různí lidé, ale tenkrát jsem o tom nevěděl, nikdo mi o tom neřekl. Taky za mnou nikdy nikdo nepřišel s žádnou výzvou nebo peticí.

Po všech těch knihách jsem si říkal, co ještě dalšího psát. Znal jsem se se spisovatelem Norbertem Frýdem, který měl po každé knize hrozný strach, že už žádnou další nedokáže napsat. Ten strach jsem dostal taky, tak jsem zkoušel najít novou oblast. Uměl jsem anglicky a Josef Nesvadba, král české science fiction, dostával z New Yorku paperbackové edice tohoto žánru a zásoboval mě jimi.

Na ten článek si nevzpomínám, ale vím, že v osmdesátých letech jsem psal už i otevřeně sadomasochistické scény, které zahřměly třeba v knihách Romeo a Julie 2300, Pokušení A-ZZ a hlavně v Zemi žen, kde ženy vládnou mužům a mužům se to líbí. V té době už jsem tedy psal o sexu naplno a s lektory jsem válčit nemusel.

Začátkem devadesátých let jsem spolupracoval s časopisem NEI Report a tam mi říkali: Vladimíre, teď můžeš psát cokoli, zkus něco natvrdo o sexu. Tak jsem napsal Playgirls. Ale touhle knihou jako bych dostal zpátky masku „černého boxera“. Psali mi potom čtenáři: „Pane Párale, to jsme tedy čekali, že ta svoboda bude o něčem jiném.“

Zaujal mě u nás málo známý americký spisovatel John Dos Passos, který do svého románu Midcentury sebral novinové výstřižky, různé příběhy vlastní i cizí a vytvořil něco jako kroniku padesátých let ve Spojených státech. Říkal jsem si, to je výborný nápad, a udělal něco podobného. Sbíral jsem do zvláštních desek různé materiály let devadesátých a teď pomalu nastává čas je zpracovat. Vždycky mě zajímali třeba ministři vnitra, protože měli v rukou moc, tak jsem si vystřihoval různé zprávy o nich, ale i o dalších osobnostech té doby, o Viktoru Koženém, Václavu Klausovi, Václavu Fischerovi… Materiálu jsem nahromadil tolik, že pod ním jednou praskla skříň. Mám to všechno k dispozici, ale chtělo by to dobrého právního zástupce. Jeden z pracovních názvů té knihy je Blbý miliardář.

Jsou dvě možnosti přístupu ke světu. Buď jako mladý muž s čistým pohledem, nebo jako starý intelektuál. Jsem přesvědčený, že přístup mladého muže je lepší. Začátečník je osvobozený od věcí, které se později naučí, a může se dívat čistýma očima. Proto se mi líbí knížka Jaroslava Balvína Lásko, teď!. Balvín kráčí světem a je udiven. Jeho kniha je velice erotická, připomíná Nabokovovu Lolitu, je o vztahu ženatého muže a nezletilé školačky. To je téma známé už z antiky, ale Balvín jako by to nevěděl. Když popisuje orální kontakt nebo nákup vibrátoru, je to, jako by to zažil poprvé, jako by byl kluk, který se dívá klíčovou dírkou.

Ale takový přístup není jenom výsada mládí, radost z prvního uchopení věcí nás může provázet dlouho, což bych rád demonstroval na knize starší dámy Marty Ehlové Hanbářova pomsta. Ehlová píše prózy z Královských Vinohrad dávných let, ale je v nich přesně ta čistota, kterou autorka tenkrát viděla jako mladá dívka.

Připomíná mi to událost, kdy se v Antarktidě provrtali čtyři kilometry ledem a objevili vodu starou dvacet miliónů let. U Marty Ehlové taky v hloubce nacházím vodu ryzí čistoty. A to je věc, kterou jinak v současné literatuře nenajdete.

Současnou prózu čtu většinou, jenom když jsem k tomu vyzván. Snad se mí spisovatelští kolegové neurazí, ale když se procházím knihkupectvím a otevírám knížky, jako mnohaletému profesionálovi mi stačí jen prolistovat pár stránek a většinou by mě ani nenapadlo si danou knihu koupit. Když já píšu román, tak si dám takovou práci, aby například každý odstavec měl pointu. Ono to možná nemá smysl a běžný čtenář to ani nevnímá. Ale jde o hutnost textu, aby ta kniha byla jako kov, jako Stendhal. Když koukám na současné knižní novinky, tak se v těch textech nemám čeho chytnout, jenom je sjíždím. Teď čtu Napoleonův životopis od Emila Ludwiga a to je tak dokonalé, až mě to štve. On napíše třeba: „Kameny vržené do pařížského moře svými kruhy dospěly až ke Korsice.“ To je dokonalá věta, postihuje ozvuky pařížské revoluce, navíc s krásným obrazem kruhů na vodě.

Jestli něco z mého díla mohlo ve 20. století přinést prospěch, pak to byly tři knížky. Válka s mnohozvířetem má ekologické téma a nikdo ho nepopsal tak jako já, tedy jako špínu vnější, která se mění ve špínu vnitřní, ve špínu uvnitř lidí. Další je Země žen, která je o totalitě ne ve spojení s nacismem či komunismem, ale o totalitě v nejčistší podobě a o tom, jak vzniká. A nakonec bych zmínil ještě Knihu rozkoší, smíchu a radosti, která vychází z přesvědčení, že štěstí je přirozený stav člověka a že se mu lze naučit stejně bezpečně jako jízdě na kole. Je to vlastně zenový román, ta kniha je tak krásná, že se vůbec nedá číst. Až umřu, tak tyhle knížky by tu po mně měly zůstat.