Článek
Líbí se mi knihy, které se drží původního poslání románu a podobají se Donu Quijotovi tím, že mne drží napjatou na špagátu zápletky a já se pořád ptám Co bude dál?, a zároveň na mě kladou nároky v podobě alegorií na naši současnost i morálních otázek. Po zhltnutí příběhu Katniss a Lisbeth mi nezbývá než doufat, že se s nimi potkám i někde jinde než v knize, že se mezi námi pohybují stejně jako těch pár reálných Donů Quijotů.
Katniss Everdeen, hrdinka trilogie Hladové hry spisovatelky Suzanne Collins, amerického bestselleru pro mládež (do češtiny zatím nepřeloženého), a Lisbeth Salander, hrdinka trilogie Millenium od Stiega Larssona, švédského bestselleru pro dospělé (v češtině vyšly první dva díly), mají nejednu věc společnou. Katniss žije v jakési blízké budoucnosti v diktaturou porobeném státě otroků. Každý rok se v diktátorské říši Pamen hrají tzv. Hladové hry, jichž se povinně musí účastnit přes dvacet dětí od dvanácti let vybraných losem. Děti spolu musí bojovat na život a na smrt několik týdnů v hrůzné reality show, na niž se povinně v televizi dívá celá říše. Vyhrává však jen jeden dětský gladiátor či gladiátorka. Ten, který zabije všechny ostatní.
Larssonova Lisbeth Salander žije v současném Švédsku, prolezlém korupcí, a bojuje proti celému supertajnému oddělení švédské rozvědky i proti svému otci, ruskému špionovi, a také – aby toho nebylo málo – proti zvrhlému advokátovi, který ji brutálně znásilní.
Lisbeth i Katniss jsou dvě zbrusu nové, globální hrdinky, o nichž si právě teď čtou desítky miliónů lidí. Obě jsou příliš hubené, ale sexy, trochu moc uzavřené až autistické, našlapují tiše a kašlou na stylizovanou krásu a přesto (nebo právě proto) lámou mužská srdce. Jedné by se chtělo říct, že jsou to feministky, drsné ženské, které se nezakecají… ale tak jednoduché to není.
Obě amazonky totiž v sobě a ve svém příběhu nesou jasné poselství, které nemá s rovností pohlaví nic společného. A to poselství zní: morálka existuje. A dokonce existuje i spravedlnost a odvaha, pokud má ženská pořádně pro strach uděláno, pokud je chytrá a nenechá si nic líbit. Pokud je dostatečně velká rebelka na to, aby spravedlnost vzala do svých rukou, protože nikdo jiný to za ni prostě neudělá. Dokážu si například představit, že obě – Katniss i Lisbeth – by se, kdyby je jejich muž začal týrat, zapsaly do kulturistického oddílu a do karate.
Je to zvláštní číst si o tom, že když je potřeba zabíjet, tak se prostě zabíjí, když je potřeba někoho potrestat, tak se ten dotyčný prostě potrestá a žádné cavyky. Pederast se sváže a dostane dávku z elektrické pistole, nebo se mu k dřevěné podlaze přikurtují nohy sešívačkou. Je to zvláštní a zároveň to všechno (jako třeba Tolkienovy příběhy, které byly alegorií na Třetí říši) velmi přesně zrcadlí náš svět, který je nejen ve Švédsku prolezlý korupcí, sociálními rozdíly a perverzní realitou, kde oči kamer všech druhů snímají jakýkoli náš pohyb a kde se na spravedlnost musí pěkně dlouho čekat.
Ženských románových hrdinek, které jsou zároveň bojovnicemi, je velká spousta, i česká hackerka z futuristické Prahy jménem Vera v Cyberkomixu Egona Bondyho se vzdáleně podobá Lisbeth. Rozdíl je ale v tom, že v době, kdy bestsellery vycházejí téměř zároveň v desítkách jazyků, se z Lisbeth a Katniss staly doslova globální symboly osobní iniciativy, odpovědnosti a odvahy. Přišly, aby v čase, kdy je hranice mezi dobrem a zlem nečitelná, bylo všem jasné, že luk a šípy s elektrickou pistolí jsou někdy mnohem účinnější než kolektivní terapie, antidepresiva a stížnosti u piva na ten náš zlý a perverzní svět.
Stieg Larsson:
Stieg Larsson: Millenium 2
Stieg Larsson: Millenium 2 Dívka, která si hrála s ohněm
Stieg Larsson: Millenium 2 Dívka, která si hrála s ohněm Přeložila Azita Haidarová.
Host 2009