Původně jste jela do Německa jako au pair a vrátila se domů jako fotografka. Předtím jste se o fotografii nezajímala?

V Německu jsem poznala svého budoucího muže, který je Ital a studoval tam psychologii. Hodně mě podporoval v tom, abych se věnovala nějaké tvůrčí činnosti. Má kamarádka byla fotografka, doma fotil otec, ale na fotoaparát se dlouhodobě šetřilo. Taťka seděl u zvětšováku, mamka u vývojky, já jsem prala fotky ve vaně. To byly mé první zkušenosti. S vlastním přístrojem, minoltou za tři sta marek, jsem začala pracovat až v roce 1992 v Německu.

Dost často experimentujete s identitou. Bylo toto téma pro vás zásadní už od začátku?

V rodině, ve které jsem pracovala jako au pair, měli knihu americké fotografky Annie Leibowitz. Kromě ní mě inspirovala i publikace Jana Saudka Divadlo života, kterou ode mě dostala paní domu jako dárek. Moje první snímky byly tehdy plné převleků. Dostala jsem se do komunity homosexuálů. Velký zážitek byla pro mne zkušenost fotit s Olafem, kterého jsem oslovila na diskotéce jako atraktivní ženu a pak na první focení přišel úplně obyčejný muž.

Dita Pepe experimentuje s vlastní i cizí identitou.

Dita Pepe experimentuje s vlastní i cizí identitou.

FOTO: Jan Šída, Právo

Co vás zaujalo na této tematice?

Určitě jinakost. Odlišnost. Otevíralo to pro mě nový vizuální svět, ale i jiné hodnoty a mechanismy v něm. Fascinovalo mě, že Saudkovy ženy přes veškerou nahotu nebo nadváhu působí tak silně. Byl to úplně odlišný pocit, než který jsem znala z vlastní zkušenosti. Profesně mě posunula i práce praktika ve fotografickém oddělení na univerzitě v Oldenburgu. Lidé, kteří tam pracovali, mi všechno ukázali, takže jsem získala profesní jistotu i odvahu přihlásit se na opavský Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity.

Anglie nebo USA vás nelákaly?

Víte, mám na domov silné vazby. I v Německu cítíte, že jste v cizí zemi, a přitom je to za rohem. Se současným manželem, také fotografem, jsme přemýšleli o tom, že se budeme živit módní fotografií. Jejími centry jsou především Milán nebo Londýn a my bychom tam museli žít trvale. Jenže pak jsem otěhotněla, takže původní plány vzaly za své.

V čem byl pro vás opavský Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity důležitý?

Především je tam úžasná atmosféra, pedagogové jsou otevření studentům. Mezi nimi není žádná nezdravá rivalita, protože často už mají vlastní povolání a fotografii chápou jako koníčka nebo poslání. Výrazně mě ovlivnili Jindřich Štreit, Vladimír Birgus a Jiří Siostrzonek, díky nim jsem začala stále více pracovat na tématu sociálního dokumentu.

Jednu z prvních portrétních fotek jste udělala společně s tanečnicí. Jak vznikla?

Jmenuje se Simona, vznikla v roce 2000. Poznala jsem ji přes kamarádku z práce a Simona ode mě chtěla udělat hezké fotky. Snímek vznikl u ní doma v ložnici, oblékly jsme se do jejích kostýmů, které používala při svém tanečním vystoupení. Svítící průhledné lodičky jsem tehdy viděla poprvé. Moc mě mrzelo, když se pak v nějakých novinách pod její fotkou objevil text, že se fotím i s prostitutkou. Ona kvůli tomu měla řadu problémů. Uvědomila jsem si, jak fotografií můžete vyprávět jiný příběh, než který je opravdu reálný.

Jak vytváříte koncepci dané fotografie?

Ze začátku to bylo intuitivní, chtěla jsem se vidět i zažít jinak a cíleně vyhledávala různé typy lidí i mimo rodinu a přátele. Až později se mi podařilo dosáhnout i dobré technické úrovně. Každému člověku, kterého fotím, pečlivě vysvětlím svůj záměr. Fotila jsem se třeba jako bezdomovkyně v komunitě mužů bezdomovců nebo s pankáčkou, což byla má studentka. Za důležité považuji vždy setkání s tím člověkem.

Na čem pracujete nyní?

S kolegyní Bárou Baronovou jsem dokončila knihu Intimita, která získala nominaci na cenu Magnesia Litera. Publikace je složená z šesti příběhů žen a jejich pohledu na fenomén intimity jako něčeho, o čem se ve společnosti nemluví. Text je doplněn mými fotografiemi, které volně interpretují jednotlivé osudy a vlastně i ten můj. Sama na sobě pozoruji, že posouvám hranice vlastní intimity. Fotografii vnímám jako terapii.