Neprávem polozapomenutý umělec, který ve své době spolupracoval s významnými tvůrci, jako byl třeba sochař Ignác Platzer (autor zápasících Gigantů na vstupní bráně Pražského hradu), si bezpochyby zaslouží znovuobjevení. Součástí expozice je také představení děl jeho současníků, aby návštěvník získal ucelenou představu o umění doby.

Filip Leubner: Autoportrét

Filip Leubner: Autoportrét

FOTO: katalog výstavy

Leubnerovi někdy odborníci vyčítají kvalitativní nevyrovnanost a stylovou jednotvárnost. S těmito negativy se však potýká mnoho barokních mistrů věnujících se náboženským tématům. Stylová ortodoxnost totiž vede k velmi podobným výsledkům. S výjimkou nizozemského barokního malířství, zaměřeného často na žánrovou malbu, mají díla této doby podobné vizuální vyznění.

Leubnerovi navíc, co do popularity, uškodil fakt, že nebyl členem žádné významné tvůrčí dílny a zaměřil se téměř výhradně na tvorbu v církevních stavbách v severních a středních Čechách či Horní Lužici.

Autoři a zároveň kurátoři výstavy Zuzana Štěpanovičová a Marius Winzeler vycházeli při koncepci z představy vzájemné koexistence vystavených artefaktů a galerijního prostoru. Interiér, ve kterém býval dříve plavecký bazén, připomíná loď chrámu.

Je třeba si uvědomit, že baroko, v jehož době Leubner působil, představuje duchovně náboženský životní styl. Umění má především podporovat náboženské vytržení člověka, iniciovat hlubokou úctu k bohu a jitřit city věřících.

Filip Leubner: Narození Panny Marie.

Filip Leubner: Narození Panny Marie.

FOTO: katalog výstavy

Proto je i pro návštěvníka výstavy důležitý první dojem. V centru nekonečného prostoru největšího sálu (navíc prosvíceného zdola i shora) trůní téměř čtyřmetrový oltářní obraz svatého Bonaventury. Visí na modrém nařaseném plátně, připomínajícím baldachýn.

Po obou stranách umístil architekt výstavy panely a na ně zavěsil zlaté anděly. Jejich vztažené ruce a ladná křídla evokují dojem, že je světec s jejich pomocí nadnášen k nebesům. Zezadu obraz ještě ozařují proudy světla dopadajícího zadními okny. Návštěvník je díky tomuto zážitku dokonale naladěn na to, aby mohl co nejintenzivněji vnímat ostatní díla. Bytosti na náboženských obrazech či portrétech mají především výrazně expresivní výrazy ve tváři. Sakrální obrazy navíc zdobí výrazná gesta podporující napětí mezi zobrazenými figurami.

Jako příklad duchovního napětí, vyjádřeného vizuálními prostředky, lze charakterizovat olej Ecce Homo. Kristus, jehož hlavu zdobí trnová koruna, na hruď mu stéká krev a má vše ve svých očích. Utrpení, naději i bolest. Tělo figury promlouvá, díky malířovu smyslu pro vyjádření latentní tenze, zároveň smířením i vzdorem.

Jestliže chceme naplno pochopit duchovní rozměr Filipa Leubnera, musíme přestoupit, aspoň na dobu strávenou v galerii, z lodi ateismu do bárky církve. A musíme také zkusit přijmout boží nezměrnou velikost, přesahující kupole barokních chrámů.

Filip Leubner/Pozdní baroko na Lužické Nise

Oblastní galerie Liberec, do 28. února

Celkové hodnocení 90 %