Článek
Autorka se začala stýkat se Severokorejci, kterým se podařilo uprchnout, v roce 2001, když se přestěhovala do Soulu díky práci pro Los Angeles Times. Jejich příběhy velmi čtivě, s citem pro dramatické napětí převyprávěla a kniha byla následně s úspěchem vydána v mnoha jazycích.
Prostý popis jejich životů v KLDR může někomu znít až neuvěřitelně, ale konkrétně českému čtenáři na rozdíl od amerického ledacos připomene. Nebude se třeba divit, že všemocná strana nechala v chudé zemi v každém městečku vybudovat jednoduché kino, aby se tam promítaly jen severokorejské a ruské filmy. Nebo tomu, že jediná rodina v paneláku, která vlastní televizi, pozve všechny sousedy, aby je vzápětí někdo udal pro celkem nevinnou ironickou poznámku. „Profízlovanost“ společnosti je tam ale zřejmě mnohem hustší, než byla v ČSSR.
Leštit Kima hadříkem
A podobně je to se vším. Vezměte znormalizované Československo, vyprázdněte všechny obchody, absurdity systému ještě stokrát zostřete - a máte KLDR. Zemi, kde musíte doma oprašovat obrázek velkého vůdce (do bytu chodí kontroly, jestli není špinavý), zemi, kde nikdo s nikým nesmí chodit a manželství běžně domlouvá stranický funkcionář, zemi, kde ženy nesmějí jezdit na kole.
Oslavy narozenin zesnulého vůdce Kim Čong-ila v Severní Koreji
Veliký Kim Ir-sen navíc zavedl systém dělení obyvatelstva do tříd - vzal to nejhorší z konfuciánství a vyšperkoval to stalinistickým terorem. Severokorejci uvádějí, že vymyslel 51 (!) kategorií lidí a mezi největší nepřátele komunismu patří potomci bohatých rodin, gejši, vědmy, buddhisté, katolíci nebo kdokoliv, kdo sympatizuje s Japonskem nebo s USA. Rodiny jsou organizovány do družstev „inmimban“, za které zodpovídá nejvyšší „důvěrnice“. A prohřešek jedince se hned přenáší i na děti a vnoučata.
Našimi nepřáteli jsou američtí zlosynové, kteří nám chtějí vzít naši krásnou vlast. Zbraněmi, které si sám vyrobím, je zastřelím, bum, bum, bum.
Největší hrůzu budí právě popis severokorejské výchovy a školských zařízení. Děti například neslaví svoje narozeniny, ale narozeniny Kim Ir-sena a Kim Čong-Ila (má to tu výhodu, že se prý jednou za rok alespoň najedí). Hlavním principem výchovy je obdiv ke „geniálním“ vůdcům a nenávist ke zbytku světa.
V matematice mají například úlohu: „Dívka plní roli posla našich vlasteneckých jednotek za války proti japonské okupaci. Nosí zprávy v košíku, kde je pět jablek, ale na kontrolním místě ji zastaví japonský voják a dvě jablka jí sebere. Kolik jablek dívce zbude?“
Většina písniček a básniček pro děti pak obsahuje prvek zabíjení Američanů, Japonců či křesťanů, kteří prý mučí a vraždí děti.
Když ještě bylo jídlo
Přes těžký teror se mnoho lidí v 80. letech nebouřilo, dokud bylo jídlo a lékařský materiál, který jsme jim zadarmo dávali my (Československo) nebo SSSR. V devadesátých letech se bez zahraniční pomoci ukázal skutečný charakter socialistického hospodářství a začal hladomor. Na ulicích a nádražích se válely vyhublé mrtvoly, vařilo se z kůry či trávy.
Když se pak lidé z podobných poměrů dostanou do Jižní Koreje, jsou zákonitě naprosto zmatení a trpí komplexy méněcennosti. Jihokorejci se je snaží ve speciálních zařízeních učit, jak se žije v normálním světě, ale zároveň se děsí toho, co by se stalo, kdyby jich přišly milióny...