Článek
Vaše muzika je někdy tak minimalistická a současně postavená jako příběh. Nemíváte občas dojem, že chvílemi jakoby čeká na nějaká slova a melodickou linku?
Já především písňové texty psát neumím. Lépe mi jde psaní dopisů přátelům a příbuzným. Velice obdivuji špičkové textaře typu Leonarda Cohena, Neila Younga, Paula Simona nebo Stinga. Souhlasím však s tím, že instrumentální hudba může vytvářet svůj osobitý narativ, který posluchačům umožňuje formulovat své vlastní příběhy. Proto v ní ponechávám prostor. Jde o jednu z forem interakce. Mé melodie jsou zpravidla velmi prosté, ale jejich doprovod či harmonie bývají složitější. Písňové texty často určují melodii, a to převážně svým frázováním. Rád proto nechávám prostor k vydechnutí, když skládám melodie.
Filozofie nebo spíše koncept vycházející z ad hoc přístupu vyžaduje určitý stav, který bývá založený na silné zkušenosti a několika typech důvěry: sebedůvěře, důvěře ve svět a také na důvěře ve spoluhráče. Jaká jsou kritéria pro jejich výběr?
To je moc hezky řečeno. Váš popis ad hoc přístupu nemá chybu. U hudebníků vyžaduji všechny tyto vlastnosti. Potřebuji lidi, kteří mají zkušenosti, a přitom se nebojí vyrazit „do terénu“ se všemi riziky, která to obnáší. Myslím, že jsem si u Larse Dannielsena, Rhaniho Kriji, Sebastiana Stutniského a Edy Zariové vybral moudře.
Prožíváte a uchopujete vaše případné neshody v interpretaci jako katalyzátor práce, nebo je spíše nemáte rád?
Miluji kontrast a hledání způsobů, jak sladit vzájemně protikladné barvy. Rád problémy vytvářím, abych měl co řešit. Je to trochu jako šachová hra, při níž provedete gambit nebo obětujete figuru a pak zaimprovizujete vítěznou koncovku.
Jak jste na tom s důvěrou ve svět, ve kterém žijete, a v sebe v tomto světě?
Řekl bych, že pokoru dělí od arogance jen tenká hranice. A právě o tuhle úzkou stezku či správnou polohu usiluji při hraní i v životě. Jedno bez druhého nefunguje. Když jste moc sebevědomí, začnete dělat chyby. Když jste moc skromní, neodvážíte se riskovat. Chcete-li se vyvíjet, musíte být ochotni smířit se s neúspěchem. A mě stíhá neúspěch častěji než úspěch, to mi věřte, ale já si to užívám a líbí se mi, jak mě to popostrkává dál.
Hraní ve studiu a na koncertu jsou dost rozdílné stavy. Nnebo je jako rozdílné nevnímáte?
Studiové hraní a koncertování se v mnohém liší, ale nemyslím si, že by se to nutně projevovalo i v přístupu hráčů. Hlavní rozdíl tkví v přidané hodnotě. Studio je doménou producenta, kde se rodí celkové pojetí. Při koncertování pak tyto přidané hodnoty a koncepty mohou ožít naplno.
Vynikající kytarista John Abercrombie tvrdí, že už necvičí a že už jen hraje. Předpokládám, že nemyslí jen koncerty, ale skoro každodenní hraní na kytaru v podstatě sám pro sebe. Jak jste na tom vy?
Já jsem cvičil hlavně od svých šestnácti do šestadvaceti let. Pak jsem se zaměřil spíše na hraní. Nebaví mě hrát stupnice, ale dodnes cvičím skoro každý den tak, že si hodně, hodně pomalu přehrávám Bacha. Má to tu výhodu, že hraju stupnice a rozložené akordy, které mají vlastní osobnost. Takže ano, cvičím, ale ne jako většina hráčů. Pomalé hraní je má mantra, je to něco jako cvičit jógu. Je to otázka sebeovládání. Je to velice těžké, ale hodně vám to dá.
Dan Bárta se s Millerem představí v sobotu v Pacově.
Vím, že každý typ hraní má něco do sebe, klub i velké pódium a tak dále, ale přesto – jste raději sidemanem, nebo leaderem? Nebo to vůbec neřešíte?
Nejspokojenější jsem ve společnosti hudebníků, kteří jsou týmovými hráči, a to v doprovodném i vůdčím postavení, protože v konečném důsledku je to jedno a totéž. Skvělí lídři, s nimiž jsem pracoval, jsou i týmoví hráči, takže když mám hlavní slovo (ať už to znamená cokoli), chci, abychom si byli rovni.
Když skládáte, máte předem představu o instrumentaci, nebo jste spíše zastáncem přístupu, že se jednoduchý zápis rytmu, melodie a harmonie zaranžuje podle situace?
Mé pravidlo číslo jedna zní, že by neměla platit žádná pravidla. Ano, ztotožňuji se se základními zákony formy a harmonie, protože fungují opravdu skvěle. Naučil jsem se tyto „nástroje“ používat, ale vždycky se snažím hledat nová pojetí aranží a zároveň respektovat mé předchůdce.
Hudba je organizovaný zvuk. Zajímá vás i zvuk nahrávky jako takový? Nebo spíše zvuk kapely či dokonce jen kytary?
Pro mě je nejdůležitější skladba. Po ní následujíe pojetí, kontext, forma, a až na konci interpretace. Jsem toho názoru, že když je skladba opravdu dobrá, nedá se zprasit bez ohledu na to, jak zní nebo jak ji hrajete. Když máte podprůměrnou skladbu, nebude znít dobře ani v podání těch nejlepších hudebníků a zvukařů. Samozřejmě mi záleží i na kvalitním celkovém vyznění, ale až ve chvíli, kdy přijdu s něčím, co stojí za to zveřejnit.
Máte v hudbě nebo spíše v tvorbě představu či vidinu nějakého bodu, ideálu za horizontem, k němuž směřujete? A pokud ano, můžete se pokusit jej popsat?
Ne. Jen líčím svůj příběh bez ohledu na to, jestli to někoho zajímá. To, že to někoho osloví, je skutečný bonus a mám z toho velkou radost. Ale žádnou vizi nemám. Mé oběživo jsou vibrace. Hudba, která se mnou souzní, mi hodně dala. Proto to dělám. Protože tím můžu něco oplatit mým hrdinům. Jde o formu uctívání.
Nedá mi to, abych se nezeptal na vaše oblíbené kytaristy, hudebníky a hudebnice vůbec…
Z kytaristů Jimi Hendrix, Baden Powell, Jeff Beck, Paco de Lucia, Jerry Garcia atd. Z kapel by to byly Beatles, Pink Floyd, Nirvana, ze sólových interpretů Neil Young, Van Morrison, Peter Gabriel. Ze skladatelů J. S. Bach a Egberto Gismonti, z konceptualistů Miles Davis a Pink Floyd.
Dětství jste prožil v Argentině. Kterou část Argentiny máte opravdu rád?
Její kuchyni, fotbal, hudbu, podnebí a postoj k životu.
Argentinské lesy, hory, pláně a řeky bývaly a někde stále ještě jsou rozlehlé, velké, různorodé, impozantní… Cítíte někdy sentiment a smutek po starých časech? Nebo jste spíše městský, bohémský, evropský typ?
Spíš to druhé. Buenos Aires je velmi kosmopolitní město s evropskými prvky. Samozřejmě mám rád i venkov.
Patří Jorge Luis Borges mezi vaše oblíbené spisovatele?
On je spíš filozof, taková argentinská obdoba Ralpha Waldo Emersona.
Nemáte dojem, že zpěváci jsou poměrně všeteční lidé?
Rád spolupracuji se zpěváky, ale nejraději mám ty, kteří umějí hrát i na nějaký hudební nástroj, protože lépe rozumějí tomu, co se v hudbě odehrává hluboko pod povrchem. Nejlepší zpěváci jsou týmoví hráči a ti, kteří se nad nikoho nepovyšují. Měl jsem neskutečné štěstí, že jsem pracoval s jedněmi z nejlepších.
Jak je pro muzikanta těžké hrát se zpěvákem, i kdyby nakrásně nebyl všetečný?
Nečiní mi potíže s někým spolupracovat, a to platí i pro zpěváky. Je to otázka vzájemné interakce, při níž se vždycky můžete něčemu přiučit. Když pracuji se zpěvákem, který má nějaké manýry, cítím se povinen vrátit ho zpátky na zem. Jak říkám – ti nejlepší jsou týmoví hráči. Jejich práce spočívá v tom, že jdou s kůží na trh, což respektuji i s veškerými riziky, jež to obnáší. Já mám za úkol jim pomáhat.