Hlavní obsah

Ibrahim Maalouf: Umění je jediný svobodný prostor, který máme

Právo, Šárka Hellerová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

V neděli 13. dubna vystoupí v pražské Akropoli francouzsko-libanonský trumpetista Ibrahim Maalouf, v pondělí ho pak v rámci přehlídky Jazzfest Brno uvidí v jihomoravské metropoli. Oba koncerty představí úspěšné loňské album Ilussions, za které letos dostal cenu francouzské kritiky Les Victoires.

Foto: archív interpreta

Ibrahim Maalouf u nás zahraje v neděli a v pondělí.

Článek

Vaše skladby jsou instrumentální. Pracujete při skládání s příběhy?

Ano, každá má svůj příběh. Má hudba je o reálných věcech. Nikdy to není fikce, pokaždé se vztahuje k něčemu opravdovému.

O čem je například písnička z alba Ilussions, která se jmenuje Truesorry, tedy opravdová omluva?

Za prvé je to takový vtip, slovní hříčka. Zní to totiž právě jako true story, tedy opravdový příběh. Ta skladba vzešla ze snu, který se mi opravdu zdál. Složil jsem k němu hudbu. Byl v něm velmi starý muž a každému, koho potkal, se omlouval. Omluvil se mnoha lidem, myslím, že to byly jeho děti, rodina, přátelé i bývalí kolegové.

Po probuzení jsem si ten sen pamatoval a zdálo se mi hezké na jeho základě něco vytvořit. I když to zní jako klišé, líbilo se mi to.

Za co se ten muž omlouval?

Nejsem si jistý. Říkal: ,Omlouvám se, jestli jsem vám provedl něco špatného.‘ Myslím, že to dělal pro jistotu, kdyby se v minulosti stalo něco, o čem nevěděl. Nechtěl opustit svět bez toho, aby se omluvil těm, které možná mohl ranit.

Jste klasicky vzdělaný muzikant. Využíváte svého vzdělání při své tvorbě?

Velmi. Vyrostl jsem obklopen klasickou západní a arabskou hudbou. Dospíval jsem mezi těmito póly. A věřím, že je to slyšet v každé vteřině mé hudby. Jsou to mé hudební mateřské jazyky.

Jaké další žánry vás ovlivňují?

Jazz, hard rock, rock obecně, také hip hop, elektronická hudba. A stejně tak hudba z východní Evropy, celý Balkán, turecká a cikánská hudba a mnoho dalších.

Mísíte mít tedy mnoho vlivů…

Jsme generace internetu. Ten se ve velké míře rozšířil, když mi bylo asi osmnáct let. Přinesl něco v lidské historii unikátního. Můžete se jedním kliknutím dostat k jakékoliv kultuře a poslouchat veškerou hudbu, která na světě vznikla. Považuji to za velké štěstí, nedokážu si představit svůj život omezený jen na jednu nebo dvě země a hudební kultury, jednu národní kinematografii a dva druhy tance.

Máme všechny kultury světa na dlani, takže se tím vším s radostí nechávám ovlivňovat. Jsem dítě internetu, tudíž celého světa. Stejně to dnes má mnoho lidí. Když je vám dvacet let v roce 2000, máte přístup k čemukoli. A já toho využívám.

Co se ale týká hraní, nic se samozřejmě nevyrovná tomu, když potkáváte lidi a můžete s nimi mluvit a hrát osobně. To je nejlepší.

Existuje nějaký hudební žánr, který je vám nepříjemný?

Upřímně? Ne. Je to jako se vším v životě. Všechno je dobré, dokud toho není moc. Všeho s mírou. Miluji jazz, ale nikdy bych ho neposlouchal celý den. Nebo moderní klasika, miluju ji, ale pustím si ji tak na hodinu. To mi stačí tak na dva týdny.

Má vaše vlastní hudební tvorba nějaké hranice?

Nic si nezakazuji, to je pro mě velmi důležité pravidlo. Když mi něco zní dobře, může to být cokoli a ostatní si o tom mohou myslet své, udělám to. Důležité je, aby se mi to líbilo. Je to úplně esenciální, protože umění je jediný svobodný prostor, který máme. Je čím dál vzácnější. Mám pocit, že čím dál víc věcí je zakázáno. Společnost nás čím dál víc omezuje svými pravidly. A já to nenávidím, cítím se pod tlakem. Zdá se mi, že svoboda ubývá.

Z literatury mám pocit, že před několika stoletími mohli lidé dělat cokoli chtěli. I proto je tak úžasná svoboda internetu. A dalším prostorem, který nám dává volnost, je umění. Díky němu můžeme uniknout ze společnosti, která nás svazuje.

Foto: archív interpreta

Francouzsko-libanonský trumpetista Ibrahim Maalouf.

Jaký vztah máte k Libanonu, kde jste se narodil?

Vyrostl jsem ve Francii, moji rodiče Libanon opustili, když jsem byl malý, protože tam byla občanská válka. Od malička jsem poslouchal hodně arabské hudby a do Libanonu pořád často jezdím, tak třikrát do roka. Žije tam velká část rodiny. Mé arabské kořeny jsou velmi silné. Nikdy jsem neměl pocit, že to pouto slábne. Pořád to tu někde bylo. S tou zemí zůstávám ve velmi úzkém kontaktu.

Vyrostl jsem ale v Evropě, většina lidí, se kterými pracuji, i většina mých přátel je z Paříže. Ročně hraji tak sto padesát koncertů a sedmdesát procent z toho ve Francii.

Pocházíte z umělecky založené rodiny. Kdo na vás měl po hudební stránce největší vliv?

Rozhodně můj otec. Vynalezl čtvrttónovou trubku, nástroj, na který hraju. Přidal tón, který západní hudba nepoužívá, a tím vytvořil pojítko mezi arabskou hudbou a zbytkem světa. Takže on asi nejvíc ovlivnil všechno, co dělám. Naučil mě hrát tradiční arabskou, klasickou i barokní hudbu.

Co by měla vaše hudba v posluchači vyvolávat? Svobodu, o které jste mluvil?

Ano, asi tu. A chci probouzet debatu o prolínání a míšení kultur. Lidé na celém světě mají sklon k segregaci, nejen náboženské, ale dokonce i národní, k vylučování kohokoli s odlišnou identitou. Jedni se bojí jiných jenom proto, že pocházejí z odlišných zemí. Znejistí, když do jejich domova přijde někdo, kdo se liší. Myslím, že nejlepší cesta pro naši budoucnost je, když se lidi z různých částí světa budou brát a mít spolu děti. V to opravdu věřím a ve své hudbě to dělám právě tak. Neberu to jako nějaké vědomé hudební poselství, ale myslím, že to má hudba evokuje.

Reklama

Výběr článků

Načítám