Album vzniklo netypicky. Michal Horáček napsal už před lety básně a Lucia Šoralová jednu z nich zhudebnila a zpívala na svých koncertech. Horáčkovi se zalíbila a pak došlo k další spolupráci. Postupně se zrodila myšlenka alba.

Šoralová je autorem všech tracků a Horáčkovy texty zpívá nesmírně přesvědčivě. Nejde jen o slušný hlas, ale také o na české popové scéně neobvyklou propracovanost každé skladby, přesné emoce, vysoké nasazení, ale bez přehánění a upadání do sebeparodie. Možná je to i tím, že vznikaly tak pomalu, jak sama Šoralová někde poznamenala „lehkou nohou“, protože ji netlačil žádný termín. Střihla si i jeden pěkný duet s Petrem Hapkou, jen škoda, že má tak ledabylou výslovnost a není mu moc rozumět.

Žánrově se deska pohybuje mezi popem a starosvětským šansonem s jazzovými ornamenty. Vše je podřízeno jejímu hlasu - nepřeplácané aranže, kdy slyšíme piáno, kontrabas, smyčcové nástroje, akordeon, výjimečně i dechy. Možná si s překvapením řeknete: vždyť ono to místy připomíná Hegerovou...

Celkové hodnocení: 80%