Jste ruský spisovatel naturalizovaný v Berlíně. Co si myslíte o multikulturalismu?

Myslím si, že každá kultura může přežít jen tehdy, když připustí vliv jiných kultur. Rozvíjet se může jenom otevřená struktura. Je-li kultura uzavřená, zkostnatělá, udusí se ve vlastní šťávě. Myslím si, že právě Češi nebo Rusové to vědí nejlépe, protože si zažili, jaké je žít ve společnosti, která je uzavřená vůči vnějšímu světu. Když se dívám na filmy z doby Sovětského svazu, kdy existovaly pevné a nepřekročitelné ideologické hranice, působí to na mě směšně. Dýchá na mě vliv provincialismu. Svým dětem to vlastně neumím ani vysvětlit.

Vracíte se často do minulosti?

Zrovna teď v květnu jsme si v Německu připomínali pětadvacáté výročí letu Mathiase Rusta, který tehdy přistál s letadlem na Rudém náměstí. Byl jsem voják, sloužil jsem v druhém ochranném prstenci kolem Moskvy, mohl jsem ho čistě teoreticky sestřelit. V televizi se znovu objevily dobové obrázky a říkal jsem si, že to vypadá jako nějaký fantaskní svět. Propustili tehdy dva tisíce generálů, asi sto lidí spáchalo sebevraždu. Z dnešního pohledu je absolutně nepochopitelné, oč šlo. Byla to z pohledu toho chlapce spíš klukovina.

Jste tedy stoupencem multikulturalismu?

Bylo by špatně předstírat, že nějaká kultura je významnější než celý svět. Je potřeba se chápat jako součást onoho velkého pestrého světa. Z mého pohledu se tím právě liší provincie od metropole. Provincie je cosi malého, co se navenek chce prezentovat jako velikánské. Metropole je zase cosi velkého, co chce být vnímáno jako malé, domácké, útulné.

Dovedu si představit, že Pražané nadávají na turisty. Zároveň i na této úrovni probíhá kulturní výměna. Ti hlasití cizí turisté se „nakazí“ zdejší kulturou, něco si odvezou domů. Přicházejí vlastně za prožitkem této krásy. Na druhou stranu lidé tady se pro změnu „nakazí“ oním neklidem, který turisté přivážejí. A to je posune dopředu.

Můžete prozradit, kteří spisovatelé vás nejvíc ovlivnili?

Zajímají mě autoři, kteří jsou zvědaví na svět, hledají v minulosti odpovědi na dnešní otázky. Spíše tedy literatura ukotvená v minulosti než současné fikce. Literatura by měla poukazovat na nutnost solidarity, na možnost kulturní výměny. Na to, že je třeba vzájemně spolupracovat. Nejenže by měla, ona to musí dělat.

Víme dobře, jak je jednoduché a rychlé rozdělit nějaký stát. Zažili jsme to v Německu, Rusku, koneckonců i vy tady. A víme rovněž, jak je těžké to, co se rozdělilo, zase spojit. Víme také, že jen společně se můžeme dostat dál. Dějiny jsou napínavé a já jsem zvědavý, jak to dopadne.