Na vašem pátém albu jste world music více propojili s rockem. Byl to záměr?

Je to nejtvrdší deska, jakou jsme zatím natočili, to je pravda. Záměr to ale rozhodně nebyl. Vyplynulo to ze situace, atmosféry a nálady v kapele. Když nahrávka vznikala, v Čankišou byly nejpřátelštější a nejpohodovější vztahy v historii. Jde to ovšem i s dobou, která je taková, že je nutné lehce přitvrdit.

Vy a například bubeník Zdeněk Kluka jste byli v minulosti členy rockových kapel. Je to hudební přitvrzení vzpomínkou na staré časy?

Zdeněk byl v Progresu, já v Dunaji a jiných kapelách. Nebráníme se žádným vlivům. Muzika je podle mě buď dobrá, anebo špatná.

Skupina Čankišou je propagátorem života lidu Čanki. Ctíte to i na této desce?

Rozhodně, myšlenku kapely jsme neopustili.

Jsou tedy všechny texty nazpívané v řeči lidu Čanki?

Jsou, to také platí. Jsou v nich ale tentokrát především pocity a niternosti. V minulosti se v textech objevovaly více příběhy. Na novince jsme si nechali volné pole působnosti, což přispělo k tomu, že se na psaní podíleli i členové kapely, kteří se dosud drželi v pozadí. Důležitý je pro nás pocit, který posluchač z textu má. Ani doma, ani v zahraničí nám lidé nerozumějí. Všichni si tedy berou právě ten pocit. Z vlastní zkušenosti vím, že první pocity jsou nejlepším odhadem obsahu textu.

Jsou slova v textech na vašich koncertech stále stejná?

V některých věcech si jako zpěvák mohu dovolit volně improvizovat, ale jinak jsou texty pevně dané. Na desce je dost sborů, z čehož je patrné, že jsme všichni texty museli znát. Nebylo možné, aby si každý zpíval, co chce.

Čankišou je kapela, která často cestuje po celém světě. Přivezli jste si nějakou inspiraci pro novou desku?

Z mého pohledu je na desce spousta vlivů. Ortodoxní ethno jsme už vypustili a hrajeme to, co cítíme. Naši posluchači se shodují, že nejvíce je z alba slyšet vliv balkánské a maďarské hudby. Naše rozhodnutí bylo nesvazovat se žádným vlivem, žádnou hudbou.

Vydrží vám to dál?

Pevně věřím, že ano, protože nám to otevřelo další prostor.