KOMENTÁŘ: Kolik se dá vyždímat z hnědé politiky? - Jiří Pehe

Tak především je těžké ždímat politické body z politiky strachu, pokud je tento strach založen částečně na fikci. Pravda, uprchlická krize otřásá Evropou, ale do České republiky se kromě několika stovek běženců, které slíbila přijmout česká vláda, žádné uprchlické tsunami nevalí.

I uprchlíky, které momentálně často zcela zbytečně vězní úřady v různých táborech, pracně pochytala Cizinecká policie při jejich pouhém průjezdu Českou republikou. Nepáchali žádné zločiny, chtěli jen nenápadně projet do severní Evropy. O azyl v naší zemi požádala jen hrstka z nich.

Pro různé odstíny politické hnědi u nás to je špatná zpráva, protože vaří z vody. Jinými slovy – strašit masovým přistěhovalectvím a islámem nelze příliš dlouho věrohodně v zemi, kde většina voličů živého přistěhovalce nikdy neviděla a islámský fundamentalismus znají jen z televize.

Další špatnou zprávou je to, že nejrůznější úsvity, národní zájmy, dělnické strany a národní demokracie kromě strašení a slibů, že s imigranty a islámským fundamentalismem (popřípadě dokonce se samotným islámem) u nás zatočí, nenabízejí žádný ucelený program.

Každý racionálnější volič, i když v něm hlodá jakýsi strach z přistěhovalců a islámu, se nakonec otřese při představě, že by lidé spojení s těmito politickými uskupeními a iniciativami měli hrát významnější politickou roli.

Nedostatek uceleného programu je problémem i proto, že České republice se momentálně neobyčejně daří. V nedávném průzkumu dvě třetiny respondentů uvedly, že jsou spokojeny se svým životem. To není dobré podhoubí pro strany a iniciativy, které sázejí vše na jednu kartu – navíc kartu, která je u nás dost imaginární.

Hnutí podobná těm, která se teď u nás vynořují z hnědé politické břečky, slavila v Evropě skutečné úspěchy jen ve velkých krizích, jako byl ekonomický kolaps Výmarské republiky.

Žádná ze stran a uskupení, které se nyní v České republice hlásí o slovo v údajně svaté válce proti přistěhovalcům a islámu, přitom nemůže ani čerpat z reálné frustrace nemalé části společnosti, kterou působí nezvládnuté přistěhovalectví z islámských zemí v některých státech západní Evropy.

Navíc tito čeští politici zatím nepostřehli, že i v zemích, kde slaví úspěchy pravicově populistické strany s protiimigrační politikou, nakonec uspějí strany, které přece jen mají nějaký ucelenější ekonomický a sociální program. Nevystačí si jen s výkřiky či řevem. Dokonce i českými nacionalisty obdivovaná Národní fronta Marine Le Penové má ucelený program.

V neposlední řadě je prokletím pro nahnědlou část našeho politického spektra existence poměrně silné komunistické strany. Ta politicky obhospodařuje velkou část toho segmentu společnosti, který z různých důvodů protestuje proti demokratickému establishmentu, tak jak se ustavil po roce 1989.

Řada voličů současné KSČM by při její absenci jistě volila některou z extremistických stran, které se nyní vynořují. V případě KSČM mají ale jistotu, že protestní hlas, který zahrnuje i odpor k „cizákům“, nepropadne.

KSČM tak dlouhodobě hraje v české politice jakousi „sanitární“ roli, protože na sebe příslibem reálného zastoupení v parlamentu stahuje hlasy těch voličů, kteří chtějí protestovat proti systému, globalizaci, imigraci atd.

Není přitom ve své současné „postrevoluční“ podobě zdaleka tak nebezpečná, jako by byl některý z nahnědlých politických subjektů či iniciativ, kdyby měl stejnou procentuální podporu veřejnosti jako komunistická strana.