KOMENTÁŘ: Jednapadesát miliónů na útěku - Antonín Rašek

Nejkrutějším důsledkem je migrace, v některých oblastech svým rozsahem až katastrofická. Z ohnisek napětí podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) uprchlo přes 51 miliónu lidí, z toho polovinu tvoří děti a mládež. Pětina utečenců již uprchla do jiné země. Je to nejpočetnější pohyb obyvatelstva od druhé světové války.

Nejdramatičtěji se situace vyvíjí v Sýrii, kde bylo na útěku 6,5 miliónu lidí, z toho 2,5 miliónu je již za hranicemi. Po pádu Kaddáfího se přes rozvrácenou Libyi zvýšil i počet utečenců z Afriky. Ze Súdánu, Konga, Nigérie a dalších zemí utíkají ohrožení lidé i přes jiné země.  Zvýšená migrace se po útoku radikálních islamistů čeká z Iráku, od začátku roku odtud podle UNHCR odešlo již kolem jednoho miliónu lidí.

Je to dohromady tak velký počet, že světové společenství nemá na podstatnější zlepšení jejich osudu dost prostředků. 86 procent utečenců přitom pochází z rozvojových, tedy chudých zemí. Útočiště nejčastěji nacházejí v Pákistánu, Íránu a Libanonu. Z jistého hlediska je to paradoxní, jako kdyby v některých případech utíkali z deště pod okap, ale často jim nic jiného nezbývá. Podle počtu žádostí o azyl by se utečenci nejraději usídlili v Německu nebo  Spojených státech. Je to dost v rozporu se sociologickými výzkumy v zemích, odkud lidé utíkají nebo z nichž častěji emigrují. Z některých se totiž dozvídáme, že národy se západní kulturou, zvláště Američany, na jedné straně nenávidí, ale na straně druhé sami by v těchto zemích rádi žili.

Migrace přináší utečencům utrpení a bídu, komplikuje situaci v sousedních zemích a stále více i v evropských. Jde většinou o etnika s výrazně odlišnou kulturou, náboženstvím a politickými představami. A co je horší – většinou málo ochotných se životu v hostitelských zemích přizpůsobit. Překračuje-li jejich počet hladinu saturace, tedy nasycení, stávají se bezpečnostním rizikem. Pro většinu těchto etnik je charakteristická vysoká natalita, a jak ukazují sociologické výzkumy, například v Německu, problémy někdy nebývají ani tak s první a ani druhou generací, ale paradoxně se třetí, která by teoreticky měla být již integrována.

Složitá situace je zvláště ve Francii, Velké Británii, Belgii, Itálii, Řecku a ve skandinávských zemích. Jednou z negativních reakcí je vytváření nacionalistických, xenofobních a rasistických stran a hnutí. Je to již realita. Varovně to prokázaly volby do Evropského parlamentu.

Někteří radikální islamisté z těchto západních zemí se účastní v ohniscích napětí i ozbrojených střetnutí. Ve Velké Británii odhadují, že bojů v Sýrii se na straně islámských radikálů zúčastnilo nebo se již vrátilo domů kolem pěti set již britských občanů. To představuje vážnou bezpečnostní hrozbu. Podobné obavy mají i ve Francii a v dalších zemích.

Česká republika zatím nepatří k zemím, o něž by migranti projevovali enormní zájem. Máme i ve srovnání s jinými zeměmi přísnější migrační politiku. Přesto od roku 1993 stoupl počet cizinců u nás, jak s dlouhodobým, tak s trvalým pobytem, šestinásobně a blíží se počtu půl miliónu. Mnozí jsou tu i nelegálně a dopouštějí se častěji trestných činů. Prudký nárůst počtu cizinců, zvláště s trvalým pobytem, nastal po nástupu pravicových koaličních vlád. Nyní se ustálil.

Nejvíce je u nás Ukrajinců (čtvrtina), Slováků (pětina), Vietnamců (sedmina), Rusů, Poláků a Němců. Počty ostatních národností jsou zanedbatelné. 38 procent cizinců žije v Praze. Měli bychom důkladněji analyzovat a v budoucnosti pečlivěji sledovat jejich kvalifikační strukturu.

Máme-li se z něčeho těšit, Češi podle průzkumu Economist Intelligence patří podle 24 šetřených kritérií, jako je stupeň militarizace, vnitřní bezpečnost a absence konfliktů, k nejmírumilovnějším národům. Obvykle se z více než půldruhé stovky zemí umisťují na desátém až dvanáctém místě. Tohle bychom si měli bránit. Lépe dopadají například Norové, Novozélanďané, Rakušané a Dánové. Nejmírumilovnější zemí je při podobných výzkumech nejčastěji Island. Za námi je Rusko, Izrael, Súdán, Irák a Spojené státy. Nejhorší je situace v Afghánistánu, Sýrii a Jižním Súdánu.

Jednou z příčin našeho potěšitelného postavení mezi zeměmi s vyšší vnitřní bezpečností s vysokou mírou pravděpodobnosti je i naše střízlivá migrační politika. Náš stát respektuje lidská práva, ale zároveň jsme si dobře vědomi, že rozhodující není integrace cizinců v naší zemi, ale pomoc, aby se po zkušenostech získaných u nás mohli vrátit domů a ve svých zemích si vytvořili stejné či lepší podmínky, jaké hledali a nacházeli u nás.