Článek
Přesto i v kampaních zajdou české politické strany občas příliš daleko. Možná nejneslavnějším případem byl předvolební slogan občanských demokratů v roce 1998, v němž strana vyzývala k „mobilisaci“ (proti levicovému nebezpečí), přičemž odkazovala v podobě prvorepublikového pravopisu k „mobilisaci“ proti hitlerovskému Německu v roce 1938.
Odkazy na nacismus jsou ostatně tradičně pastí, do níž polovzdělaní a historie ne příliš znalí čeští politici opakovaně padají. Mirek Topolánek by mohl vyprávět.
Významové rozbředlosti nebo neopatrnosti se ale neubrání ani politici vzdělaní, dokonce i ti, kteří jdou do politiky z univerzitních kateder. Buďme konkrétní.
Lídr kandidátky sociální demokracie ve volbách do Evropskému parlamentu Jan Keller kupříkladu zahájil svoji kampaň tímto prohlášením: „Nejsme ani euroskeptici, ani eurohujeři, jsme pro Evropu, ale trochu jinou, než jak (ne)funguje dneska“.
Je vcelku pochopitelné, proč se Keller uchýlil k tomuto mnohoznačnému vyjádření. Vždyť právě sociálně demokratické voličstvo je na rozdíl od špiček ČSSD k Evropské unii dost vlažné.
Jenže stavění „eurohujerství“ na roveň „euroskeptismu“ může po právu naštvat celou řadu potenciálních voličů ČSSD, zejména těch vzdělanějších, kteří projekt EU, navzdory jeho mnoha selháním, jednoznačně podporují.
„Eurohujer“ je totiž svého druhu nadávka, kterou si k označení lidí, jimž se jinde říká „euro-optimisté“, vymysleli lidé z okruhu Václava Klause. Ti se dnes otevřeně hlásí k euroskeptismu, což je zcela legitimní označení, s nímž se v politické terminologii po celé Evropě běžně operuje, aniž by se někdo kvůli tomu urážel.
Je sice pravda, že řada politiků ODS preferovala být po nějakou dobu mylně označována za „eurorealisty“. Ale jejich činy je postupem času usvědčily z toho, že prostě patří k euroskeptikům, kteří mají svoje zastoupení v politice všech členských zemí EU.
„Eurohujer“ je označení ryze české. V našem kontextu se dovolává postavy třídního „blba“ – chorobně ctižádostivého a servilního Hujera ve filmu Marečku, podejte mi pero.
„Eurohujerství“ je tedy svého druhu karikatura. Používá se jako pohrdlivé označení pro lidi, kteří ve skutečnosti nedělají nic jiného, než že – i při uznání různých chyb a selhání EU – vidí unijní projekt optimisticky. Tvrdí, že k EU nemá současná Evropa alternativu, a jsou vesměs přesvědčeni, že konkrétně Česko zásluhou EU udělalo od zahájení přístupových rozhovorů, a zejména pak po vstupu do EU, civilizační a institucionální skok, který by se jinak jen těžko udál.
I mnoho z nich uzná, že EU by jistě měla fungovat jinak a lépe, než dnes (ne)funguje. Kupříkladu by mohla být více sociálně a ekonomicky solidární než neoliberální.
Ale právě proto, že je to projekt demokratických zemí, nikoliv v prvé řadě jakési monstrum stižené propastným, neléčitelným demokratickým deficitem, má EU všechny možnosti, aby se změnila. A právě tato možnost změny je už v označení „euro-optimismus“ implicitně zahrnutá.
Pojem „eurohujer“ urážlivě naznačuje, že „euro-optimisté“ jsou stejně jako filmový Hujer tak trochu blbečci, protože jsou k současné podobě EU zcela nekritičtí a servilní. Jenže takoví, zejména u nás, neexistují.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Jan Keller si tedy mohl rovnítko mezi euroskeptiky a údajnými eurohujery ušetřit. Měl zvážit, že řada potenciálních voličů ČSSD možná bude reagovat na tuto podivnou výrazovou rozplizlost či dokonce zlomyslnost tím, že dají své hlasy stranám, které se za svůj „euro-optimismus“ nestydí.