Článek
K prezidentské amnestii jste se už dříve vyjádřil obecně, že ji považujete za feudální přežitek. Ta, kterou vyhlásil prezident Václav Klaus, je ale zvláštní tím, že omilostnila dlouhá léta vyšetřované kauzy miliardových tunelů. Jak se díváte konkrétně na tohle?
Jsem zásadním odpůrcem jakékoliv amnestie. V tomhle případě jsem odpůrcem o to zásadnějším, že se týká osob, které někdy i moje vláda v rámci „akce Čisté ruce“ zažalovala, a bohužel kvůli pomalosti a nevýkonnosti soudů se tato žaloba táhla celou řadu let.
Domnívám se, že takové rozšíření amnestie i na lidi, kteří byli obviněni z velkých zlodějin, je naprosto nepřípustné.
Když čtu některá jména, která byla minimálně podezřelá z tunelování, tak je mně z toho špatně. Umožnit potenciálním tunelářům, aby tímto způsobem unikli trestu, je výsměch policii, výsměch státním zástupcům a výsměch soudcům. Tím nesnímám část viny ze všech těchto tří institucí, protože jejich práce byla skutečně velmi pomalá.
Udělal tedy podle vás Václav Klaus chybu?
Pokládám to za chybu. Já samozřejmě chápu, že Václav Klaus chtěl na konci funkčního období podniknout určité gesto. I když bych s tím nesouhlasil, tak bych pochopil, kdyby byly amnestovány některé lehké, bagatelní trestné činy. Znovu ale připomínám, že bych v případě svého zvolení neamnestoval ani ty. Domnívám se, že takové rozšíření amnestie i na lidi, kteří byli obviněni z velkých zlodějin, je naprosto nepřípustné.
Probíhá poslední fáze kampaně, která se znatelně přiostřuje, a to zejména mezi vámi a Janem Fischerem. Jak hodnotíte vystoupení některých umělců, kteří ho vyzvali, aby odstoupil, a jeho reakci, ve které mluvil především o vás?
Kdyby mě Tomáš Hanák vyzval, abych odstoupil z kandidatury kvůli mému členství v KSČ, tak bych si ho pozval na přátelský dialog, dokonce bych mu nabídl, aby tento dialog byl veřejný.
Snažil bych se mu vysvětlit, že jako naivní student jsem byl v KSČ dva roky, že jsem tam vstoupil za pražského jara a byl jsem pro nesouhlas s okupací a normalizací vyloučen v roce 1970. Že jsem potom byl rok nezaměstnaný a že jsem dvacet let nemohl ani učit, ani publikovat.
Snažil bych se ho přesvědčit, že během pražského jara bylo postavení komunistické strany podstatně odlišné od jejího postavení v době normalizace.
Jan Fischer nic takového neudělal, a místo aby odpověděl Tomáši Hanákovi, tak poněkud klukovsky zaútočil na mě. Samozřejmě ode mě nelze očekávat, že tento útok nechám bez odpovědi.
Měl bych panu Fischerovi vysvětlit jednu věc: ano, byly zde nomenklaturní kádry. Například Miroslav Šlouf, kterého pan Fischer napadá, ale také například Marián Čalfa, což byl o dvě třídy vyšší nomenklaturní kádr, kterého si Fischerem právem obdivovaný Václav Havel vzal jako svého premiéra.
Problém spočívá v tom, že tyto bývalé nomenklaturní kádry se neucházejí o to, aby byly v jakékoliv pozici na Hradě. Já jsem mnohokrát řekl, že například Miroslav Šlouf se mnou na Hrad nepůjde, což pan Fischer jistě ví, a právě proto nemluví pravdu, když před ním varuje. Ale s přihlédnutím k panu Fischerovi mě napadlo, že zde opravdu existuje nebezpečí, že se na Hrad jeden nomenklaturní kádr dostane. A to v případě jeho zvolení. Jako ředitel odboru na Federálním statistickém úřadu byl nepochybně nomenklaturním kádrem v evidenci KSČ.
V případě, že se dostanete do druhého kola, plánujete nějakou ofenzívu vůči soupeři?
Doposud jsem vedl velmi přátelskou kampaň, kde jsem se především snažil vyjádřit svůj vlastní pozitivní program. Protože některé noviny a někteří kandidáti tvrdí, že žádný program nemám, tak mi dovolte, abych místo negativní kampaně tento pozitivní program ve třech krátkých bodech zopakoval.
Domnívám se, že prezident, i když nemá zákonodárnou iniciativu, by se měl přimlouvat za to, aby během jeho funkčního období byly přijaty alespoň tři základní zákony. Prvním je zákon o prokázání původu příjmů a majetku, který jsem několikrát už jako premiér předkládal parlamentu a který by účinně bojoval proti korupci.
Tvrdím, že jediní skuteční odborníci jsou ministři zdravotnictví a školství. Ostatní resorty řídí lidé, kteří jejich věcnou problematiku podle mého názoru téměř vůbec neznají.
Tím druhým je změna volebního zákona, tak aby si občané mohli daleko snadněji než dosud vybírat osobnosti, a to z nejrůznějších kandidátek, podobně jako je tomu dnes jen v komunálních volbách. A za třetí zákon o státním rozpočtu, kde bych se přimlouval za zvýšení poměru investic, protože nízký podíl investic nás odsuzuje k budoucí zaostalosti a také k růstu nezaměstnanosti, protože jedině investice vytvářejí nové pracovní příležitosti.
Je ovšem pravda, že nebudu nikdy říkat, že chci „spravedlivý stát“, že chci „silnou ekonomiku“ a podobné fráze. To budou říkat všichni kandidáti, a pokud říkají jen toto a nic víc, tak opravdu žádný pozitivní program nemají.
Když už narážíte na svého bývalého spolustraníka Jiřího Dienstbiera, který mluví o spravedlivém státu: oba jste šli žádat o podporu KSČM. Jak se vám za nimi šlo?
Stejně tak, jako když mě pozvala jakákoliv jiná organizace, kterých byly desítky, abych jim vysvětlil svoji představu případného výkonu prezidentské funkce. Já jsem na těchto setkáních mluvil vždy stejně, nepřizpůsoboval jsem své vystoupení tomu, s kým mluvím.
KSČM si nakonec nevybrala. Jen doporučila svým sympatizantům, aby volili „od středu nalevo“. Vyhovuje vám takové usnesení, nebo byste byl raději, kdyby byli konkrétní?
Jestliže došlo k tomu, že bude zaplaťpánbůh zavedena přímá volba, tak si myslím, že na stranickém doporučení záleží daleko méně, než kdyby to byla volba parlamentní. Z toho vyplývá, že voliči komunistické strany budou stejně volit podle vlastního názoru.
Radit se s člověkem, který byl prezidentem našeho státu deset let, je samozřejmá povinnost.
Vážím si toho, že komunisté vyjádřili názor, že je potřeba podpořit nepravicového kandidáta. To jest takového, který nesouhlasí s církevními restitucemi, neříká, že důchodová reforma by měla být zpřísněna, nevolil v parlamentních volbách TOP 09 a nedomnívá se, že by měl neústavním způsobem bránit vzniku jakékoliv vlády.
Podporu vám veřejně vyjadřují i představitelé ČSSD. Ze strany zaznívají hlasy, třeba od Jiřího Dienstbiera, že soc. dem. štěpíte.
Kdyby byl pan Jiří Dienstbier zkušenější v politice, tak by si uvědomil, že ve dvou krajích, kde SPOZ uspěla, vstoupila do koalice právě s ČSSD. Je dobré znát fakta a myslím, že po takových dvaceti letech se je pan Dienstbier také naučí znát.
Jak hodnotíte současné turbulence Nečasovy vlády a osm dní funkce Karolíny Peake ve funkci ministryně obrany?
Vycházím z názoru některých ústavních právníků, že prezident není jen „razítkovací polštářek“ pro jakékoliv rozhodnutí předsedy vlády, ale že má stanovenou i určitou neformální lhůtu, aby s premiérem o jeho rozhodnutích diskutoval. Ta lhůta může být v řádu týdnů. Kdyby prezident aktivně využil těchto svých neformálních kompetencí, mohl by přesvědčit předsedu vlády, aby některé pochybné jmenování neučinil, a předseda vlády by si odpustil ostudu, která vznikla tím, že za osm dní musel jmenování zase zrušit.
Chyba tedy podle vás byla už ve jmenování Peake ministryní?
Samozřejmě, ale to se netýká jen jí. To se týká většiny ministrů jeho vlády. Tvrdím, že jediní skuteční odborníci jsou ministři zdravotnictví a školství. Ostatní resorty řídí lidé, kteří jejich věcnou problematiku podle mého názoru téměř vůbec neznají.
Představme si, že v březnu 2013 byste mohl tuto „vládu amatérů“, jak říkáte, zdědit jako prezident. Co budete dělat?
Pokusím se přesvědčit předsedu vlády, ať jím bude kdokoliv, aby v zájmu vlastní sebezáchovy nahradil amatéry profesionály.
Vy sám byste jako prezident s Václavem Klausem jeho zkušenosti z prezidentské funkce konzultoval?
Zcela určitě ano. Radit se s člověkem, který byl prezidentem našeho státu deset let, je samozřejmá povinnost. Podobně jsem se radil jako předseda vlády s prezidentem Václavem Havlem. Opomenu-li zkušenosti, které tito lidé ve výkonu své funkce získali, bylo by to plýtvání informačním materiálem. Tím samozřejmě neříkám, že bych některé jeho názory akceptoval. My dva jsme byli dlouhá léta názorovými oponenty a zůstáváme jimi dodnes, například ve vztahu k Evropské unii.
Ve vašem předvolebním spotu vám vyjadřuje podporu vaše dcera. Proč jste nezapojil do kampaně také svoji manželku?
Moje dcera se sama rozhodla, že chce být členkou mého volebního týmu, a já jsem její přání respektoval. Pokud jde o moji manželku, ta je do jisté míry zhnusena politikou zhruba od roku 2003, kdy na protest proti tehdejší prezidentské volbě vystoupila z ČSSD. Já toto zhnusení politikou respektuji a budu se ji v případě svého zvolení snažit přesvědčit, stejně jako každého jiného občana, že ono zhnusení se týká vždy konkrétních osob, a ne politiky jako takové.
Celý rozhovor si můžete přečíst v sobotním vydání deníku PRÁVO