Vždy, když navštívíme někoho, kdo žije v rodném domě, cítím, že přijde i příběh jaksi navíc. A bylo tomu tak i u Marhoulů!

„Sousední domek postavil děda a já tam se svými rodiči vyrůstal. Vrátil jsem se sem po studiích hotelové školy v Mariánských Lázních a po svatbě jsme se s ženou dohodli, že tady také chceme dál žít. Přistavěli jsme si (před čtyřiceti lety) vlastní bydlení a po dalších letech jsem manželce k jejím padesátinám nechal postavit zimní zahradu.

Alois Marhoul má přezdívku Mobel a už několik let uděluje kamarádům – kolegům Mobelovu cenu za poezii, což je mimo jiné další a tradiční důvod k přijetí početných návštěv.

Alois Marhoul má přezdívku Mobel a už několik let uděluje kamarádům – kolegům Mobelovu cenu za poezii, což je mimo jiné další a tradiční důvod k přijetí početných návštěv.

FOTO: Zdeněk Smíšek, Právo

Z plánů na poměrně nenáročnou přístavbu se vyklubala pracná dostavba, která se ale vyplatila, protože je z ní dnes téměř nejvyužívanější místnost. Nejen proto, že je v ní krb a přes okna často koukáme na protější svah, kde se prohánějí divočáci a srnky. Je tu příjemně.“

Alois Marhoul

Alois Marhoul

FOTO: Zdeněk Smíšek, Právo

Zahrada a lidstvo na šikmé ploše

Stavební část bydlení Marhoulů je jedna příjemná kapitola, ale nelze nepopsat, co se děje a mění na zahradě. Ta je zajímavá už tím, že se od silnice zvedá do příkrého svahu – hlavně za domem (tomu v zadní části čouhá nad terén rovnou sedlová střecha).

Alois Marhoul tu vlastníma rukama a s básnickou fantazií vybudoval z mnoha metráků kamene terasy, chodníčky, jezírka i potůčky. Vybetonovaný bazén – biotop bez chemických přípravků – vše korunuje! Je to pro něho odreagování od tvůrčí práce jiného druhu.

Ve svahu je upraven snad každý metr. Jezírek je tu více a dříve táborová chatka někdy slouží i pro přespání početných návštěv.

Ve svahu je upraven snad každý metr. Jezírek je tu více a dříve táborová chatka někdy slouží i pro přespání početných návštěv.

FOTO: Zdeněk Smíšek, Právo

Své životně profesní zkušenosti zúročil a spojil v právě vydané knize Kuchař básníkem, básník kuchařem. Knižní „menu“ je složené z receptů, poezie, fejetonů i úvah. A jak autor podotýká, dotýká se starých pověstí i aktuálních problémů současnosti a upozorňuje při tom na nutnost vzájemného sdílení, ztišení se a pokory. „To vše převážně v nevážném duchu.“

Rád má ale i všech svých deset básnických sbírek. Popálenin by se nebál, kdyby dával ruku do ohně pro svou zatím poslední, jedenáctou knihu básní Krutá pravda o dinosaurech.

Bazén – biotop za domem si velice přál básník chovající zde i slepice.

Bazén – biotop za domem si velice přál básník chovající zde i slepice.

FOTO: Zdeněk Smíšek, Právo

„Z té se opravdu nezdráhám přečíst básničku, z kterékoliv stránky si lidi řeknou,“ usmívá se náš hostitel, který sice říká, že už je v důchodu, ale život má stále pestrý a má i na co vzpomínat. Třeba na cestování po světě i domovině i na to, jak budoval rodinné království ve svahu.

Podnikavý básník

„Provozoval jsem i firmu Gastrobazar – prodej použitého gastronomického zařízení. Docela se nám dařilo, takže jsme měli peníze i na cestování. Když jsem začal, dost přátel se divilo, jak se do podnikání mohu pouštět já – básník a bohém. Když jsem po vyučení studoval ještě hotelovou školu, byl jsem tam jeden z nejlepších v matematice a myslím, že určitou racionalitu v sobě mám. Nehledě na to, že jsem pracoval i jako zástupce ředitele hotelu nebo jako vedoucí závodní jídelny,“ vzpomíná Alois Marhoul, který dodnes zůstal věrný i svému původnímu oboru a doma vaří hlavně on.

Od zápraží se vstupuje do prvního podlaží a z něho dalšími dveřmi do zadní zahrady. Interiér zdobí i suvenýry z cest na Dálný východ.

Od zápraží se vstupuje do prvního podlaží a z něho dalšími dveřmi do zadní zahrady. Interiér zdobí i suvenýry z cest na Dálný východ.

FOTO: Zdeněk Smíšek, Právo

(Zeleninová sekaná z českých luhů a hájů byla tak výborná, že jsem si řekl o recept i pro naše čtenáře: Mrkev, celer, petržel, cibule, česnek – umletá zelenina, celerová nať nadrobno nasekaná, řapíkatý celer, trochu červené řepy, vajíčka – na dvě šišky čtyři. Do toho sůl, pepř, nové koření ručně roztlučené, provensálské koření, nepatrně žitné mouky a kukuřičné strouhanky. Asi třicet čtyřicet procent krůtího masa, prsa. Vše promícháno a pečené při 180 °C.)

Kuchyňské lince nevadí šikmý strop a dlaždičky za dřezem jsou speciálně vytvořeny kamarády z Maříže – kamenný hrad, voda s rybičkami, příroda.

Kuchyňské lince nevadí šikmý strop a dlaždičky za dřezem jsou speciálně vytvořeny kamarády z Maříže – kamenný hrad, voda s rybičkami, příroda.

FOTO: Zdeněk Smíšek, Právo

„Přestože jsme s manželkou léta spolu téměř čtyřiadvacet hodin denně – i ona pracovala se mnou doma – tak by se mi často líbilo, kdyby společný den byl delší. Jak říkávám: rád sdílím radosti, které jsou tak dvojnásobné a problémy jsou poloviční, protože se o obojí rozdělím. Takže jsem vlastně sobecký.“

Nakonec se dá všechno vyřešit

Na první pohled je tady všude kolem vidět tolik s láskou odvedené práce, až člověka hned napadne, že takové místo se asi neopouští. Život ovšem píše příběhy po svém a Marhoulovi se svého času dostali do zvláštně prekérní situace.

Nejnovější částí domu je celoročně obyvatelná zimní zahrada s krbem.

Nejnovější částí domu je celoročně obyvatelná zimní zahrada s krbem.

FOTO: Zdeněk Smíšek, Právo

„Dostali jsme se do částečně finančních i zdravotních problémů a chtěli je řešit přestěhováním do přece jenom pohodlnějšího bydlení. I když mi kamarádi říkali: Lojzo, ty to nemůžeš opustit. Už je v tom otisk tvé duše, budoval jsi to celý život, přikoupil jsi kus zahrady – to ti nikdo nezaplatí.

Přesto jsme to tady chtěli prodat a o kus dál si pořídit domeček snů. Nenáročnou, ale moderní dřevostavbu.

FOTO: Zdeněk Smíšek, Právo

Už jsme dali i zálohu, ale nedařilo se nám tady ten celý komplex prodat, také byla nejen stavební krize, ale pod cenu s prodejem jsem opravdu jít nechtěl. Dostali jsme se do situace, kterou jsem opravdu nevěděl, jak řešit. Byl jsem pomalu na prášky, ale ty jsem nechtěl. Nakonec jsme si nechali poradit od kamarádů. Uklidnil jsem se a prodal novou parcelu, kde už byly základy. Zůstali jsme tady a jsme tomu opravdu rádi. Jak říkala manželka, všechno se dá vyřešit. A jak připomínají moudří, člověk občas potřebuje dostat za vyučenou, aby ho to posunulo dál.“