Hlavní obsah

Psychosomatik Jan Hnízdil: Očkovat proti chřipce bych své děti nenechal

Novinky, Eva Dvořáková

Jan Hnízdil kdysi pracoval jako klasický lékař na klinice. Na pacienta měl pár minut, léky předepisoval jak na běžícím pásu. Pak zjistil, že sice hodně léčí, ale málo uzdravuje, že se mu pacienti stále vracejí a začal hledat důvod, proč tomu tak je. Vydal se cestou komplexní psychosomatické medicíny. Ta mu na jedné straně otevřela oči, zároveň si ale vysloužil kritiky od kolegů. Dnes k němu mnozí z nich chodí na stáže i přednášky.

Foto: Archiv J. Hnízdila.

Psychosomatik Jan Hnízdil s dcerami a domácími mazlíčky.

Článek

 Jak vypadá váš běžný den?

Jsem z venkova, takže mám trochu jiný režim. Automaticky se budím okolo páté hodiny ranní, kdy jsem nejaktivnější. To si čtu, píšu, snídám, pak sednu na kolo a jedu do práce. Denně mám sedm až osm pacientů. Pak zase skočím na kolo a jedu domů. Spát chodím kolem deváté – “se slepicemi”.

Ordinujete každý den?

Ne, to bych nezvládl. Většinu pátků a některé čtvrtky jsem si vyhradil na besedy, přednášky, články, publikace.

Čím si dobíjíte energii?

Miluji pohyb, fyzickou práci asi více než sport. Na to je ideální chalupa. Manželka měla před měsícem narozeniny, tak jsem jí daroval valník dubových špalků. Měla z nich obrovskou radost. Přetahovali jsme se o sekyrku. (smích)

Léčba prací?

Určitě. Člověk “vypne” hlavu a zapne tělo. Štípání dříví, kácení stromů, přehazování kompostu nebo rytí záhonů mám místo meditace.

Foto: Archiv J. Hnízdila.

Jan Hnízdil nejvíce relaxuje u manuálních prací.

Jak velký vliv má psychika na naše zdraví?

Zásadní. Většina lidí pracuje intelektuálně a málo se hýbe. Mají špatnou kondici, nadváhu, žijí ve stresu. Výsledkem je záplava “civilizačních” nemocí – vysoký tlak, žaludeční potíže, bolesti hlavy, únava… Civilizační se jim říká proto, že pramení z nemocné civilizace, z toho, jak žijeme. Pokud způsob života nezměníme, nemáme šanci se uzdravit.

Je tedy pohyb lékem na vše?

Pacientům říkám, že bez pohybu není život. Neexistuje nemoc, kde by alespoň minimální dávka pohybu nebyla vhodná. Jde o to, aby pacienta bavil, a aby (si) ho užíval jako lék.

Má každá psychická či fyzická bolest nějaký význam, vysílá k nám signály?

Bolest je informace. Tělo nemá jinou možnost, jak nám říct, že děláme něco špatně. A je jedno, jestli jde o bolest fyzickou nebo psychickou. Ukázalo se totiž, že sociální odmítnutí stimuluje stejné oblasti mozku jako fyzický úder. Proto se také, když nás opustí někdo blízký, říká: „To bolí.” Psychická bolest je často mnohem trýznivější než ta tělesná.

Můžeme zemřít na zlomené srdce?

Vědci ve Spojených Státech zjistili, že z nešťastné lásky může puknout srdce. To už ale věděly naše babičky. To se jich mohli vědci zeptat a ušetřit desítky miliónů dolarů.

Jsme národ, který příliš věří doktorům?

Nejen doktorům, ale obecně autoritám. Chybí nám kritické myšlení. Doktor je pro nás něco jako kněz v bílém. Rozhoduje, co nemoc je a co není, může nás zneschopnit, zavřít do nemocnice, odstranit nám nějaký orgán. Má obrovskou moc. Ta se dá využít, ale také zneužít. Záleží na tom, čeho chce dosáhnout.

V čem je tedy problém?

Ve Švédsku zjišťovali, co rozhoduje o délce stonání pacientů s bolestí zad. Zjistili, že to nebyla závažnost objektivního nálezu při prvním vyšetření, ale sdělení lékaře, jak dlouho bude pacient se zády stonat. Dokonale to funguje. Když řekne doktor pacientovi, že má typ rakoviny, na kterou se umírá do dvou let, pacient „srazí“ paty a poslušně se zařadí do statistiky. Autoritou sdělená informace v jeho mozku odstartuje vědomé i nevědomé procesy, které tu smrt nakonec způsobí.

Doktoři by tedy na otázku: “Jak dlouho mi ještě zbývá” neměli odpovídat?

Takovou informaci by doktor nikdy dávat neměl. To si hrajeme na majitele absolutní pravdy, na bohy. Úplně přitom devastujeme ten nejcennější lék: postoj pacienta k nemoci a samoúzdravné schopnosti.

Ze začátku na vás spousta lidí pohlížela s despektem. Stalo se vám ale někdy, že by za vámi přišel nějaký lékař s prosbou o radu či vyšetření?

Nedávno se mojí pacientkou dokonce stala bývalá marketingová ředitelka farmaceutické firmy. Celý život bezmezně věřila lékům, rozjela obrovský byznys a zhroutila se z toho. Skončila na psychiatrii, na lécích, které učila doktory předepisovat. Pořád jí bylo zle. Nakonec pochopila, že bez práce na sobě to nejde, že si musí pomoci hlavně sama.

Blíží se chřipková sezóna. Jaký máte postoj k očkování proti chřipce?

Očkování je obrovský objev moderní medicíny. Bez něj bychom tady možná ani nebyli. Tím mám na mysli minimální, ze zákona povinné očkování. Všechny moje děti ho mají. Nikdy jsem ale sebe, ani nikoho z blízkých nenechal očkovat proti sezónním virózám. Z těch různých očkovacích kampaní čouhají zájmy farmaceutických firem jako sláma z bot.

Může se člověk proti chřipce pomoci i jinak?

Ano, tím, že se o sebe staráme, posilujeme obranyschopnost – imunitu. Pohybem, stravou, ale především psychickou pohodou, pěstováním dobrých vztahů. Dobrá imunita se totiž rovná dobrá nálada. Ta je nad všechna očkování.

Co vás činí šťastným?

Kromě toho, že jsem rozštípal valník špalků, mám radost z dopsání knížky. Jmenuje se Zaříkávač nemocí a lidem v ní radím, jak mají porozumět vlastní nemoci, jakou informaci jim tělo nemocí přináší. Aby se dokázali uzdravit sami, bez léků a bez doktorů. Když už něco dělám, tak se snažím, aby to k něčemu bylo. To mi dělá největší radost.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám