Morálka ani soucit nejsou vrozené. Pro batole na pískovišti je přirozené, že se snaží sebrat hračku jinému dítěti. Stejná situace může nastat, když na dítěti chceme, aby se chovalo tak, jak to vyžadují rodiče. Když nejsou na blízku, nechápe, proč se má chovat podle jejich přání. Dítěti nelze vysvětlit nemorálnost chování jednorázově, je to dlouhý výchovný proces. Pokušení se objevují znovu a znovu. Vždyť zalhat či profitovat na úkor druhého je tak snadné...

Stejně tak není dítěti vlastní ani soucit. Začne se vytvářet až asi kolem čtvrtého roku, kdy se tvoří tzv. prosociální vlastnosti (např. spolupráce, touha po společném prožívání, ale i soustrast a soucit s druhými). Proto je zvláště v tomto věku důležité, aby se dítě učilo soucit prožívat. Důležitou roli může v tomto směru sehrát vztah ke zvířeti, ke starším a nemocným lidem.

Přebírá morálku rodičů

Pokud je model morálky rodičů správný, bude se nejspíš i jejich dítě chovat v životě čestně a charakterně. Dítě však musí být přesvědčeno, že je svými rodiči milováno a musí si jich vážit. To platí i mimo rámec rodiny. Když si dítě váží svého učitele a je přesvědčeno, že to s ním myslí dobře, bude pravděpodobně ochotně přebírat leccos i z jeho vzoru chování.

Zbabělci a podlézavci to nemají lehké

Chceme-li, aby se dítě vyznalo v tlačenici života a umělo se účinně bránit, musíme ho naučit rozlišovat mezi nespravedlností a mravními principy. Učit ho zastat se slabšího, když je v právu, a nepřiklánět se na stranu silnějšího jen ze strachu.

Nikdy bychom ho neměli podporovat v podlézání či bezdůvodném udávání jiných dětí a svalování viny na druhé. Slaboši a zbabělci nebývají v dětském kolektivu oblíbení, a navíc snadno podlehnou vlivu nevhodné osobnosti nebo celé party. A také se častěji stávají obětí šikany.

Pravda je jen jedna

Pro utváření charakteru dítěte je velmi nebezpečná tzv. dvojí morálka - jiná doma a jiná na veřejnosti. Nevyplatí se také hájit dítě před spravedlivým trestem ve škole jen proto, aby mu neublížila horší známka z chování. Platí to i ve snaze zaretušovat krádež dítěte kvůli ostudě. Nejspíš bude krást znovu, i když ho za to doma potrestáme a odsoudíme.

Pravda je totiž jen jedna. Existuje mimo nás a je stejná pro všechny. Dítě musí být přesvědčeno, že určitý skutek je nemorální a odsouzeníhodný za všech okolností a bez výjimek. Nepochopí ani, že stejný skutek je doma prohřeškem proti morálce, ale na veřejnosti by měl být omlouván.

Jen trestat nestačí

K morálce je třeba dítě vychovávat. Pokud by se ve svém jednání řídilo jen strachem z trestu, a ne vlastními morálními pohnutkami, mohlo by za určitých okolností selhat. Projeví se to obvykle v případě, kdy je menší pravděpodobnost, že je dopadneme při činu.

Také k samostatnému jednání a rozhodování ho musíme vést postupně. Ovšem až v okamžiku, kdy si dítě uvědomí pravidla chování a je už schopné alespoň částečně své jednání řídit. Za předpokladu normálního vývoje dítěte se bude snažit vyhovět morálním nárokům dospělých. Pokud je mezi ním a jeho vychovateli citové pouto, začnou se u dítěte automaticky objevovat výčitky svědomí, když jedná v rozporu s tím, co od něj jeho nejbližší vyžadují.

Výčitky svědomí nepotlačujeme

Pokud se dítě proviní a má výčitky svědomí, je to správné. Dobří rodiče by se neměli snažit z něj pocit viny rychle sejmout. Naopak je třeba s ním o všem diskutovat a svědomí dítěte raději probouzet. Mělo by se naučit stydět za své činy a litovat toho, že zklamalo důvěru svých nejbližších.

RODINA JE ROZHODUJÍCÍ
Obecně platí, že pokud bude společnost čestná a morální, budou i děti silnými morálními osobnostmi. Nežehrejme na všeobecný úpadek morálky a neočekávejme, že ji spasí změny ve školství, ale udělejme sami něco pro její změnu. Začněme každý u sebe a ve vlastní rodině. Ta je totiž pro dítě základní institucí, která rozhoduje o tom, jak pevné budou základy jeho lidské mravnosti a spravedlivého jednání, které vychází z úcty k ostatním lidem.

I CHARAKTERNOSTI SE DÍTĚ MUSÍ UČIT
* Charakter se vyvíjí v procesu tzv. socializace. Stejně jako se dítě učí mluvit a chodit, učí se i jednat s lidmi na základě určitých morálních hodnot.
* Dítě se má učit stydět se za své nemorální skutky.
* Musí se naučit také mravnímu jednání. Samo od sebe nedokáže rozlišovat mezi dobrem a zlem, spravedlností a křivdou, odvahou a zbabělostí, soucitem a bezcitností.
* Výčitky svědomí jsou při správné výchově k pravdě a mravnosti účinnější než strach z trestu za jeho špatné chování.
* Morální hodnoty uznávané v rodině ovlivní jeho charakter i v dospělosti.