Jak Ken nepřežil mou první pomoc

Je slunečné ráno. Sobota. A já mířím doprostřed pražského panelákového srdce, sídliště Jižní Město. Do sálu Jihoměstské sociální, a. s., vcházím mezi prvními. Mířím ke kávovaru. Podobné seance bývají dlouhé a nudné.

Stejné zkušenosti má evidentně dalších 28 účastníků kurzu ve věku od „sotva plnoletí“ po „téměř v důchodu“. Kávu má v ruce snad každý.

„Víš, kdy jsem si koupil tyhle kalhoty? Před třiceti roky. Byly taky pěkně mastné,“ říká muž oblečený v lacláčích sedící vedle své kolegyně. „Myslíš si, že se budeme otravovat jako u dezinfekce? To trvalo pět hodin,“ reaguje ona. Po této informaci chvíli přemýšlím, zda to rovnou nezabalím. Jak se ukáže, podobný záměr má víc přítomných, jenže ti – na rozdíl ode mě – kurz ke své práci potřebují. Navíc, účast se jim přepočítá na body, které musejí sbírat.

Začínáme přesně v devět. „Jsme jiní. Učíme první pomoc zážitkem,“ tvrdí na úvod Ondřej z pořádající firmy PrPom. Tak se ukaž, říkám si a dávám mu tím šanci. Přece jen, na odhalování plků mám letitou praxi z dob, kdy jsem se pracovně setkávala s politiky.

Po stručném zahájení následuje hromadné seznámení zúčastněných. Začíná větou: „Chci se chlubit…“ Každý v sále k ní má doplnit, v čem vyniká právě on. Jako vždy mě napadá, v čem nevynikám, reaguji proto v rozporu se zadáním. Před slovíčko chci, dávám zápor ne: „Nechci se chlubit, ale jen to, že jsem přišla, je odvaha. Nesnáším krev.“

A je to venku, pomyslím si. Další z naší party jsou na sebe milejší. Během pár minut se většinou pochlubí dětmi, vnoučaty, psy, skvělými manželi. Já si během nich začnu připadat jako na táboře, kde jsem podobná kolečka také upřímně nesnášela.

Po úvodu jdeme k teorii. Je 9.30 a před námi je – jak se dozvídáme z tabule – téměř devět hodin vzdělávání se v první pomoci. Ještě před vypuknutím děje si všichni potykáme a rozdělíme na dvě skupiny. První si volí kreativní jméno Ferda Mravenec, druhá Pat a Mat – do ní patřím po rozpočítání také já. Jediný nezdravotník, neošetřovatel, prostě vetřelec zvenčí.

Během dopoledne mi po dotazech zúčastněných dochází, jak je svět médií bezpečný přístav. „Co mám dělat s klientem, který zkolabuje na toaletě?“ zaznívá často směrem k organizátorům akce. „Nedýchá-li, dostaňte jej hlavně na zem. Masáž srdce musíte provádět na pevné podložce. Abyste dokázali správně stlačit hrudník,“ reaguje Ondra.

Na gumovém hrudníku pojmenovaném pracovně Ken si záhy potvrzuji, že činnost je velmi fyzicky náročná. Pohyb musíte provést během minuty až stodvacetkrát. Já si při něm uvědomuji, že jsem si měla sundat hodinky, prstýnky a sepnout vlasy. Překážejí mi.

Nicméně figurína má díky mému úsilí naději několik desítek vteřin žít. Kupuji jí jaksi čas, než dorazí odborníci. Jsem si jistá! Neustále to totiž kontroluji na kolečku v její dolní části. Červenou barvu, která znamená, že osoba nemá kyslík, pravidelně střídá zelená – dodávám ho já stlačováním srdce.

„K dodržení správného tempa si můžeš zpívat písničku, ideálně lidovku Holka modrooká nebo hitovku Hodina H od Marie Rottrové,“ radí mi lektorka Eliška. U mě boduje první song, díky ratolestem ho totiž znám. Parťačky zbrocené potem, který jim teče při okysličování dalších Kenů, mnemotechnickou pomůcku zdokonalují na univerzální: šup sem, šup tam. Uvolněnou atmosféru poněkud pokazí informace zdravotníků: „V praxi se přichystejte na to, že nějaké žebro vám pod rukama praskne.“

Udělá se mi mdlo. Kašlu na figurínu, jdu se napít. „Takhle ti zemře,“ podotkne suše Ondřej a dodává: „Musíš vždy někoho požádat, aby v masáži pokračoval. Bez kyslíku nemá člověk šanci přežít.“ Tak příště, Kene, promiň.

Následné ošetření masivního krvácení důkladným převazem ruky zvládám líp. Především proto, že žádnou červenou tekutinu nevidím. Zatím.

Zhruba čtyřhodinový blok střídá po druhé odpoledne až téměř divadelní praxe. Každý ze skupiny si v ní postupně projde role: záchranář, rozhodčí a figurant. Různě se podle nich zapojuje do situací: výbuch plynového vařiče mezi trampy, milostná hádka na dětském táboře, kde dojde k pobodání, automobilová nehoda.

Ke slovu přicházejí rekvizity. Krev začíná téct proudem. Pod rukama šikovných lektorů, organizátorů vznikají bodné, řezné rány, modřiny. Zvratky tekoucí z úst opilce nahrazuje rozžvýkaný banán. Nejvíce mě psychicky zasáhne zinscenovaná autonehoda. Jdu do ní jako rozhodčí – tedy hodnotitel ostatních, jak (ne)správně ošetřují zraněné –, aktivně nevstupuji.

V instrukcích si čtu pokyny k akci: „Mladí lidé jedou autem pařit do hospody do sousední vesnice. Už před cestou se na večer ‚řádně upravili‘. Hudba hraje na plné pecky. Podnapilý řidič nezvládl řízení, auto šlo několikrát přes střechu, skončilo na kolech.“

Až moc reálné, pomyslím si. Vše podtrhuje o strom opřené nastartované auto. Slyším muziku, na předních sedadlech vidím dva vážně zraněné, z jejichž hlav teče „krev“. A to ještě netuším, že vevnitř jsou navíc další dva lidé a jeden – zdrogovaný – kolem nás začne vysmátě tančit. Koho vytáhnou prvního? Tipuji si zkusmo, že řidiče. Špatně!

Patové a Matové záchranáři se do rolí opírají naplno. S pomocí neváhají. Jako první utichne na zahradě Jihoměstské sociální motor, hned poté hudba. Záhy slyším dohadování, zda vytáhnout lidi, kteří evidentně dýchají, z kabiny. Nakonec volí dobře: nikoli.

Zásah laiků trvá několik minut, když se pod vozem objeví hustý dým. Teď už je vyndání osob nezbytné.

„V momentě, kdy hrozí požár vraku, to prostě udělat musíte,“ reaguje Ondřej na nechápavé pohledy s nevyřčenou otázkou: Co dál?

Na trávníku se postupně řadí čtyři těla. Amatéři rozlišují, koho, kdy a co ošetřit. Správně postupují od těch nedýchajících po tanečníka. Od ran, z nichž krev doslova crčí, po ty „menší“. „Jste šikovní. Včera by v autě zemřeli všichni. Vy byste jim naopak dali všem šanci žít,“ shrnuje Eliška.

Pochvala funguje na zúčastněné jako očista. Ukazuje se zároveň, že ne všichni z Patů a Matů dokázali roli ze sebe „shodit“. „Zahopsáme si. Hýbejte rukama, křičte,“ vybízí nás Ondřej s tím, že podobná psychická reakce je v případě vžití se do situace zcela běžná, ovšem s emocí nikdo nesmí rozhodně odejít domů. Po krátkém cvičení dostáváme pauzu.

Kuřáci a kuřačky ještě vše probírají u cigarety. Svěřují se, že nejhorší byl „ten zmatek“ u havarovaného vozu. „Snažila jsem se pomoct všem, běhala jsem od jednoho zraněného k druhému. Mám pocit, že jsem selhala,“ vypráví jedna z nich. Eliška ji utěšuje: „To dělají všichni neškolení. Proto je důležité, než začnete cokoli na místě neštěstí dělat, zamyslet se.“

Ani nevím jak, ale je konec kurzu. Šestá odpoledne. Dokončíme ho všichni. Dostáváme čokoládové vajíčko s překvapením. Do žlutého obalu máme vložit další dárek: rukavice. Abychom v případě nutnosti mohli bezpečně ošetřit neznámého člověka a zbytečně neriskovali. Do uvažování, zda mám sladkost sobecky sníst a hračku kamsi schovat – mám totiž děti dvě –, vstupuje Lana. Dává mi to své. Ještě jednou díky!

Kurz přežití jsem si odžila. Teoreticky jsem po devíti hodinách vyškolená na zastavení tepenného krvácení, zvládnu masáž srdce, vyprostím těleso z dýchacích cest, rozeznám mrtvici, infarkt, kolaps u cukrovkáře, dokážu přetočit i silnou osobu do zotavovací polohy…

Poznám, ke komu při neštěstí jít hned a kdo počká. Jo a ještě jsem zjistila, že snad i v realitě překonám svůj odpor ke krvi. Horší je rozhodně masáž srdce.

Vážím si také těchto důležitých rad od profíků: „Mysli na své bezpečí. Vždy se nejdřív zastav, pomoc dobře promysli. Ten, kdo dělá největší bordel, je většinou v pohodě. Soustřeď se na ty, co mlčí.“

Jen stále nevím, zda bych dokázala někomu cizímu skutečně pomoci. Prý je to v hlavě, snad mi to naskočí, bude-li potřeba. Uvidíme. Nebo radši ne. Ať se k ničemu podobnému raději nenachomýtnu, přeji si asi jako každý.