To byl i případ paní Hany, která se svěřila, jak se její autoimunitní choroba začala kdysi projevovat. „V roce 2005 jsem si při líčení všimla, že mi chybí podstatně dost řas. O rok později jsem neměla ani jediný chlup. Dokonce ani ty v nose,” říká s úsměvem. Netušila, o co se jedná, tápala, přesto se ale odhodlala jít do nemocnice v Sokolově, kde žije a pracuje. Lékaři byli velmi vstřícní, ovšem s netypickým onemocněním si nevěděli rady.

Pomoc přišla z časopisu

Paní Hana, učitelka na druhém stupni základní školy, to neměla jednoduché. Její žáci nemoc samozřejmě vnímali a někdy se stávalo, že přišly nejapné žerty a poznámky. „Hlavu jsem si zakrývala šátkem nebo jsem nosila paruky. Ty mě ale na hlavě svědily,” říká.

Náhodou, listováním v časopise, narazila na projekt Zdravý vlas dermatovenerologické kliniky Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Tam se odborně vyškolení pracovníci specializují na diagnostiku vlasových onemocnění a jejich následnou terapii podle moderních trendů současné medicíny. V tu chvíli jí svitla naděje.

Tehdy si totiž poprvé přečetla o tom, že existuje onemocnění Alopecia areata, tedy ložiskové vypadávání vlasů. Okamžitě zvedla telefon, zavolala a objednala se. Chvíli nato už jela na vyšetření do Prahy. V centru důkladně probrali její zdravotní stav, včetně faktu, že se již několik let léčí s nefunkční štítnou žlázou. Domů odjížděla s dlouhým seznamem lékařských zákroků, které byly zapotřebí udělat.

Alopecia areata
Areátní alopecie je vlasové onemocnění, při kterém dochází k tvorbě lysinek ve kštici. Na počátku se jedná o lysá místa velikosti mince, postupem času dojde k jejich splývání do větších ploch postihujících v ojedinělých případech i celou hlavu nebo celkové ochlupení těla. Na vzniku této choroby se podílí autoagresivní T-lymfocyty, které napadají struktury vlasových váčků, a proto hovoříme o autoimunitním onemocnění. Při této formě vypadávání vlasů se mohou vyskytovat zároveň další autoimunitní choroby. Nejčastěji se jedná o onemocnění štítné žlázy nebo atopický ekzém.

„Následovala tříletá léčba, kdy mi neuvěřitelně vyšel vstříc ředitel školy, kde jsem pracovala. Do Prahy jsem na léčbu totiž musela dojíždět jedenkrát týdně. Je legrační, že první ochlupení, kterého jsem si na sobě všimla, bylo to u palce na noze. Byla jsem šťastná,” směje se Hana.

Také popisuje, že když jí konečně začaly růst vlasy, vypadala jako ovečka, přestože její přírodní vlasy jsou rovné, pouze místy mírně zvlněné. Ale až po dlouhých třech letech mohla zcela odhodit nejdříve nepříjemné paruky a pak i šátky. Narostly jí vlasy.

Nikdy nebude úplně vyhráno

I dnes ale stále dochází na léčbu, občas se jí přece jen objeví ložiska, kde vlasy nechtějí růst, musí si je pečlivě hlídat. „Vlasy si nebarvím, používám jen kofeinové šampony, které mi doporučili odborníci, u kterých se léčím. Momentálně jsem také bez jakékoliv medikace a jediné léky, které užívám, jsou ty na štítnou žlázu. Když chodím ke kadeřnici, vždy ji poprosím, aby mi hlavu pořádně zkontrolovala.”

Změny ocenili i její žáci, které vyučovala matematiku a tělesnou výchovu. „Děti, které jsem učila od šesté do deváté třídy, moje proměny vnímaly velmi citlivě. Dokonce se mi nedávno na třídním srazu svěřily, že díky krátké tmavohnědé paruce věděly, kdy bude písemka z matiky. Z nošení paruk se dalo vyčíst, jak se cítím! Když jsem po úspěšné léčbě přišla do školy k tabuli, abych zapsala rovnice, slyšela jsem, jak si za zády šeptají: Už rostou! Byl to báječný pocit,” říká žena s hustým, krásně zvlněným mikádem. Málokdo by na ní poznal, že na svém těle neměla kdysi jediný chlup.