O syndromu vyhoření se mluví čím dál tím více, mnoho lidí si myslí, že ho má, a mnozí z těch, kteří jím skutečně trpí, si to zase nechtějí připustit. Německé statistiky z roku 2009 uvádějí, že jím projde každý třetí člověk. Někteří psychologové tvrdí, že postihne během kariéry zhruba čtvrtinu pracujících. Ať jsou však pravdivá kterákoli čísla, je jasné, že nejde o rozmar líných zaměstnanců, ale o vážné onemocnění. A to je třeba, stejně jako každé jiné, léčit.

„Burn-out syndrom se projevuje celou řadou příznaků, které se vzájemně prolínají,“ vysvětluje MUDr. Magdalena Kozlovská, primářka lázní Royal v Mariánských Lázních.

Většinou se lidé cítí unavení a vyčerpaní. Zároveň ale mohou být nezvykle zamlklí, ztratit jakékoli nadšení pro to, co dělají.

„City jsou jakoby otupělé, máte pocit prázdnoty a ztrácíte schopnost hodnocení toho, co prožíváte. Typický je perfekcionalismus – snažíte se nasadit všechny síly k tomu, abyste ve své práci byli dokonalí. A pak přichází frustrace, začnete pochybovat o smyslu toho, co děláte, přestanete si cenit sami sebe, jste negativní k práci i okolnímu dění,“ doplňuje lékařka.

Příznaky, které varují
Psychické: sklíčenost, bezmoc, beznaděj, ztráta sebekontroly – bezdůvodný pláč, podráždění, výbuchy vzteku, strach, pocit prázdnoty, osamocení, apatie, ztráta empatie a odvahy.
Fyzické: nedostatek energie, slabost, chronická únava, svalové napětí, bolesti zad, oslabení imunitního systému, poruchy spánku, kardiovaskulární a zažívací potíže či jiné funkční poruchy, poruchy paměti, ztráta koncentrace, nepozornost a v jejím důsledku větší náchylnost k úrazům.

Podle doktorky Kozlovské by to mělo být právě okolí nemocného, kdo by v takových chvílích měl zakročit. Signálem může například být, že partner nebo partnerka mluví o své práci najednou úplně jinak. Zatímco dříve nadšeně vyprávěli, co všechno se během dne přihodilo, teď se jen zhroutí do křesla a celý večer sotva promluví.

Odborníci se shodují v tom, že u většiny vyhořelých je v první fázi onemocnění typické nadprůměrné pracovní nasazení. Člověk má velká očekávání a spoustu ideálů, přeceňuje své síly a hýří optimismem.

Pak přichází zklamání a často i první konflikty v zaměstnání a někdy i v rodině. Také se mohou projevit první tělesné příznaky, jako jsou bolesti hlavy či poruchy spánku. Kdo si totiž myslí, že burn-out syndrom se podepisuje pouze na psychice, mýlí se. Často je spojen i s bolestmi svalů, zad, s vysokým krevním tlakem, větší náchylností k infekcím a náhlým přibýváním na váze, nebo naopak hubnutím.

 Fáze syndromu vyhoření
Pracujete co nejlépe, snažíte se z plných sil. Přesto máte pocit, že vytýčeným požadavkům nemůžete dostát a že vaše snaha není dostatečně ohodnocena. To je situace, která je typická pro to, abyste syndrom vyhoření nastartovali.
Nic nestíháte, vaše práce začíná postrádat systém.
Objevují se symptomy neurózy (např. úzkost) spolu s pocitem, že stále musíte něco dělat, avšak výsledkem je jen chaos a další pocit zklamání.
Pocit, že „něco uděláno být musí“, mizí a nahrazuje ho opačný pocit, totiž že nemusíte nic. Dráždí vás už jen přítomnost druhých, přidává se ztráta veškerého nadšení, cítíte se unavení, zklamaní a vyčerpaní.

Pouhý odpočinek nestačí

Onemocnění nepřichází náhle, rozvíjí se většinou postupně. A čím déle jej necháte být, tím delší a obtížnější pak je léčba a návrat do normálního života. Vyplatí se proto nepodceňovat varovné signály a navštívit lékaře, dokud se ještě nic moc vážného neděje.

„A právě zde mají lázně svou nezastupitelnou roli. Hodně lidí k nám jezdí načerpat síly. Až při rozhovorech pak zjistíme, že to opravdu potřebují, protože se u nich rozvíjí syndrom vyhoření,“ konstatuje Magdalena Kozlovská.

„Přijíždějí k nám však i lidé, kteří sami cítí, že si přestávají užívat života a nemají na nic čas. Pro ně máme dokonce připravené speciální relaxační a antistresové programy,“ doplňuje primářka.

Bohužel, jen málokterý lékař dnes doporučí pacientům, kteří přijdou s fyzickými i psychickými obtížemi, kromě léčby také řádný odpočinek s péčí lázeňských profesionálů. Navíc ani pojišťovny syndrom vyhoření, i přes svou závažnost, nezajímá.

Léčba syndromu vyhoření je složitá, léky nejsou

Léčba spočívá v individuální terapii, při níž je podstatné obnovení sebedůvěry nemocného. „Člověk trpící syndromem vyhoření potřebuje totálně obrátit svět kolem sebe. Je potřeba, aby udělal tlustou čáru za svými dosavadními stereotypy, začal si znovu věřit a radovat se z maličkostí,“ konstatuje Magdalena Kozlovská.

Syndrom vyhoření nelze vyléčit lusknutím prstů. Duše zůstává duší a emoce emocemi, ať je doba jakkoli rychlá a technika jakkoli moderní. „Jestliže duše nezíská dostatek času, tak ani hojení těla nebude rychlé a hlavně trvalé,“ upozorňuje primářka.

Nemají-li se potíže vrátit, je nutné stanovit si v životě priority, mít jasně stanovené kompetence a nenabalovat na sebe tisíce povinností, které vám způsobují stres, protože nejste schopni je zvládnout. Někdy je dokonce dobře vyměnit povolání. Změna prostředí, které krizi nastartovalo, může být nezbytným krokem na cestě k nápravě.

Bohužel mnozí z nás si něco takového nemohou z existenčních důvodů dovolit. A proto se budou muset spolehnout na to, že se naučí sebereflexi a budou si klást realistické požadavky.