Vůně a chutě na nás neustále útočí ze všech stran. Někteří z nás chuti přikládají menší význam a dělí věci na ty, které jim jednoduše chutnají, jiní si na schopnosti rozeznávat různé chutě zakládají a stávají se sommeliéry nebo gurmány.

Základními senzorickými nástroji jsou velmi složité chuťové orgány. "Ty se skládají ze čtyř druhů buněk, ústí do nich speciální nervy a do každého chuťového pohárku dále ústí okolo padesáti nervových vláken. Chuťový pohárek funguje zhruba deset dnů, poté zaniká a vzniká nový. Tento proces probíhá v celé ústní dutině a zejména na jazyku, takže se nám pohárky neustále obnovují. A tak můžeme vychutnávat jídla i nápoje stále dokola a budou nám chutnat stejně," vysvětluje nutriční terapeut Mgr. Pavel Suchánek.

S obnovou pohárků souvisí i některé techniky příprav gurmánů nebo sommeliérů na různé ochutnávky a soutěže, kdy se před akcemi konzumují jen chuťově méně výrazná jídla, aby pohárky byly naplno připraveny na nové chutě. Pro představu, odhaduje se, že průměrný člověk má zhruba 10 000 chuťových pohárků.

Jak se tvoří chuť

Na jazyku jsou chuťové pohárky a každý rozeznává jednu ze čtyř základních chutí, i když je možné, že se některé oblasti vnímání chutí mohou lehce překrývat. Základními chutěmi jsou sladká, slaná, kyselá a hořká. Někteří odborníci pak tvrdí, že existuje i pátá chuť, tzv. umami, pro kterou je typická asijská kuchyně a jejímž reprezentantem je glutamát sodný.

Chuti jsou seřazeny za sebou na jazyku od špičky až ke kořenu, často se můžeme také dočíst, že sladkou chuť vnímáme zejména na špičce jazyka, slanou v přední části jazyka, kyselou po stranách a hořkou vzadu.

"Není nic překvapivého na tom, že kyselou chuť vyvolávají kyseliny a slanou chuť sodík, který je součástí kuchyňské soli. Zajímavá situace nastává u sladké chuti. Sladké jsou samozřejmě cukry jako řepný nebo mléčný, sladkou chuť mají i škroby, některé alkoholy a dokonce některé soli, například berilia, nebo sloučeniny kyseliny aspartové. Sladká jsou i náhradní sladidla, která často sladí daleko intenzivněji než cukr, který nahrazují. A nejsladší jsou paradoxně nikoliv speciální cukry, ale bílkoviny z afrických bobulí. Název sladkých bílkovin je thaumatin a monelin, které jsou 100 000x sladší než cukr," upozorňuje Suchánek.

Proč jim nemůžeme odolat

Proč právě cukry a tuky jsou pro nás tak neodolatelné? Především proto, že měly a mají svůj nezastupitelný význam. Sladká chuť signalizovala našim předkům, že je daná potravina zdrojem rychle využitelné energie, v případě bohatých to byly tučné pokrmy. Proto se u lidí, a pravděpodobně nejen u nich, vyvinula chuťová preference sladké chuti - rychle použitelný a využitelný zdroj energie např. při pochodech, práci či útěku před nebezpečím. Proto je sladká chuť na samotné špičce jazyka, abychom okamžitě zjistili, zda nám tato potravina dodá rychle energii.

Cukry i sladká chuť jsou přitom pro náš organismus velmi důležité. Tučné potraviny poskytovaly a poskytují množství energie, které si organismus může uložit do svých zásob na pozdější náročné období, např. zimní období hladu. Proto nám do dnešních dní zůstal sklon konzumovat věci sladké a tučné a nejlépe takové potraviny, které obsahují obojí – například máslové dorty, smetanová zmrzlina, čokoláda, ale i hamburgery a bílé pečivo.

„Asi málokdo dokáže zcela odbourat chuť na sladké a konzumaci sladkých potravin. Musel by vlastně potlačovat své přirozené chuťové preference. Přesto je ale možné a vhodné konzumovat cukry v rozumném množství. Stále totiž platí, že cukr je základním zdrojem energie pro fyzickou aktivitu, a to zejména pro její začátek, takže není určitě chyba dopřát si před sportem nebo prací na zahrádce sklenici sladkého syceného nápoje nebo kávu s cukrem. Cukry potřebujeme, avšak ne v množství, které by ohrožovalo náš organismus. Konzumujte tedy potraviny a nápoje obsahující cukr v rozumném množství tak, abyste netloustli a především se hýbejte,“ doporučuje Suchánek.

Každý člověk by si měl uvědomit, že chuťové pohárky nejsou nepřítelem organismu. Tím je lenost, nevyvážený životní styl a neukázněnost v jídle a pití. Každý jsme zodpovědný sám za sebe a je jen na nás, jestli si zvolíme cestu nicnedělání, nebo aktivní život, do kterého pak patří vše, co máme rádi, pokud je to tedy v rozumné míře. Není totiž špatné jídlo a pití, ale špatný životní styl.