Význam takové informace většinou přeceňují. V běžném životě jim žádný lékař nedá transfuzi krve jen na základě údaje na takovém štítku nebo na kartičce, kterou nosí v peněžence. Alespoň ne v České republice. Vždycky musí skupinu ověřit. Respektive musí otestovat, do jaké míry je krev dárce a příjemce slučitelná. Pokud by údaj byl chybný, stálo by to dotyčného člověka s velkou pravděpodobností život. To si nikdo z lékařů nevezme na svědomí.

Někdo může namítnout, že jsou situace, kdy jde doslova o minuty, a pak takový štítek s potřebným údajem může hrát roli.

V naprosté většině případů nehraje. V kritických případech, kdy na testování krve nezbývá čas, protože postiženému člověku jde o život, sáhnou lékaři po univerzální skupině 0, kterou může dostat kdokoliv.

Znát svoji krevní skupinu nemá tedy žádný smysl? Má to podobný význam, jako když známe svůj věk, váhu nebo výšku. Je to pomůcka nebo chcete-li užitečný orientační údaj.

Ilustrační foto

Ilustrační foto

FOTO: fotobanka Profimedia

Netušil, co objevil

Zatímco pes může dostat bez problému krev jiného psa, člověk obvykle nemůže dostat krev jakéhokoliv člověka. Lékaři si po dlouhá staletí lámali hlavu s tím, proč pacienti, kteří dostali cizí krev, většinou zemřeli. Občas se ale stalo, že zůstali naživu a transfuze jim dokonce pomohla. Byla to záhada.

Až do první poloviny minulého století. Rakouský patolog Karl Landsteiner tehdy objevil roku 1901 existenci tří krevních skupin. Dva roky na to přišli jeho kolegové Decastello a Sturli na čtvrtou skupinu. Jenže vědecké poznání se tehdy nešířilo tak rychle a globálně jako dnes. Český neurolog a psychiatr Jan Janský jejich výzkumy neznal. Nezávisle na nich udělal v roce 1906 stejný objev. Paradoxní je, že k tomu došlo vlastně náhodou.

Hledal vztah mezi srážením krve a duševními nemocemi. Vědecky došel k tomu, že žádný neexistuje. A jen tak mimoděk objevil při svých výzkumech existenci čtyř krevních skupin, které jako první správně klasifikoval (A, B, AB, 0). Dál už se výzkumem krve nikdy nezabýval. A neuměl ani docenit význam svých poznatků. To se stalo až mnohem později.

Bezděky dobyl Ameriku

Američan William Lorenzo Moss udělal stejný objev v roce 1910. O práci Jana Janského se dozvěděl až po dokončení té své. Přesto neváhal a o poznatky českého vědce ji doplnil. Navíc uznal Janského prvenství, pokud jde o správnou klasifikaci krevních skupin. Tak se neznámý Čech stal v Americe na čas objevitelem krevních skupin.

Komise amerických lékařů mu totiž přiznala prvenství před Landsteinerem díky objevu všech čtyř skupin a jejich správné klasifikaci. Zdejší chirurgové Janského systém označovaný AB0 nejen obecně uznávali, ale dlouho z něj také vycházeli při krevních transfuzích.

Že je v odborných pracích citovaný Jansky Čech, a ne Američan, to čeští chirurgové zjistili až v roce 1924 na mezinárodním kongresu v Londýně. Stejně jako to, proč se stal v USA tak uznávaným. Na objev českého psychiatra je tam upozornil jeden švédský kolega. Čechy tím viditelně zaskočil. Když přijeli domů, ověřili si jeho tvrzení. Ukázala se pravdivá.

Český vědecký svět tak objevil profesora Jana Janského a jeho zapomenutý objev. Později udělala totéž česká veřejnost. O jeho životě vznikl dokonce sugestivní film, Tajemství krve.

Je to všechno složitější

Dnes víme, že každá ze skupin může mít Rh faktor plus a minus, je jich tedy vlastně osm. Vědci postupně objevovali další krevní systémy, které bychom mohli počítat na desítky. Pro běžné lidi je podstatnější spíše jiný poznatek.

I když nás už transfuze krve dávno neohrožuje na životě, rozhodně není ničím samozřejmým a banálním. Lékaři se sice snaží najít mezi dárcem a příjemcem maximální shodu krve. Přesto v ní existuji určité rozdíly, které mohou způsobovat třeba vytváření diskutabilních protilátek. A existují i další, například infekční rizika. Proto každá transfuze představuje zátěž pro imunitní systém. A lékaři pečlivě váží, jestli je nutné k ní sáhnout.

FOTO: fotobanka Profimedia

Pacientům, kteří vědí, že půjdou na operaci, doporučují hematologové autotransfuzi. Tedy to, aby si před zákrokem nechali odebrat potřebné množství vlastní krve. Klidně i opakovaně. A uložili si ji do krevní banky. To je nejméně rizikový způsob transfuze, který i pro organismus představuje nejmenší zátěž.

Mimořádná sháňka

V televizi se občas objeví výzva, aby lidé darovali krev. Její potřeba je velká. Když rozpočteme počet transfuzí na počet obyvatel České republiky, vyjdou během života čtyři na každého z nás. Využívají se při úrazech, operacích a otravách. Lékaři je potřebují také k léčbě lidí s nemocnými ledvinami, narušenou krvetvorbou apod.

Každý z nás spotřebuje navíc za život dvanáct preparátů vyrobených z darované krve. Nejsou určené jen hemofilikům, které špatná srážlivost krve ohrožuje na zdraví i na životě. Specialisté je čím dál častěji používají při léčbě popálenin, narušené imunity a tak dál.