Symptomy této dědičné nemoci se většinou projevují už od dětství postupnou degenerací sítnice, vrstvy světločivných buněk uvnitř očí. Postižený „špatně vidí“, pak následuje tzv. šeroslepost, tunelové vidění a poslední stadium je úplná nevidomost. Možná to ale není konec.

Ron měl štěstí, byl vybrán k experimentální léčbě bionickým okem, zkoušené na londýnské oční klinice Moorfields. Do oka na sítnici mu byla voperována sada drobných elektrod, která tenkým kabelem přijímá elektrické impulsy z procesoru, umístěného na obrubě speciálních brýlí s minikamerou.

Elektrody na sítnici posílají podle elektrických impulsů signál do očního nervu, který je vede dál do mozku a tam jsou zpracovány. Tento výrobek americké firmy Second Sight nosí zatím sotva dvě desítky nevidomých na celém světě.

Sní o pohledu na Měsíc

„Třicet let jsem neviděl absolutně nic. Všechno bylo jen čerň, ale teď přichází světlo,“ svěřil se po půlroční zkušenosti s bionickým okem Ron serveru BBC. „Vidět světlo je něco nádherného. Sním o tom, že si jednou večer vyjdu ven a na nebi najdu svítit Měsíc.“

Bionické oko zatím schopnost plného vidění nenahrazuje. Podle Ronova operatéra Lyndona da Cruz smyslem experimentu je umožnit „smysluplné vizuální stimuly“. Pro nevidomé je to však obrovský posun v kvalitě života.

Němečtí oftalmologové zkoušejí jinou cestu, jak vrátit lidem ztracený zrak. Podle zprávy, kterou publikovali v říjnovém čísle odborného magazínu Proceedings of the Royal Society B, svou technologii aplikovali jedenácti nevidomým a u osmi dosáhli uspokojivých výsledků.

Eberhard Zrenner z univerzity v Tübingenu ve spolupráci s techniky ze soukromé firmy Retina Implant vyvinul zařízení založené na subretinální implantaci čipu, tedy integrovaného obvodu, voperovaného pacientům do oka dozadu za sítnici do oblasti
tzv. žluté skvrny (makuly).

Našel chybu ve vlastním jménu

Všichni pacienti trpěli dědičnou slepotou, způsobenou buď již zmíněnou retinitis pigmentosa, nebo tzv. choroideremií, degenerací očních cév. Někteří, u nichž byla nemoc již v pokročilém stadiu, zlepšení nezaznamenali, většině se ale stopy zraku vrátily. Tři z jedenácti osob dokonce dokázaly po životě ve tmě rozeznávat jednotlivé příbory a najít na stole hrneček, číst hodiny z ciferníku nebo odlišit šest stupňů šedé barvy.

Šestačtyřicetiletý Miikka dokonce experimentátorům vytkl chybu, když zkoušeli, zda přečte své jméno, napsané velkými písmeny. „Jmenuji se Miikka, ne Mika jako mistr světa ve formuli jedna Hakkinen,“ upozornil je pacient pocházející z Finska.

Čip na žluté skvrně zkracuje způsob, jakým mozek testované osoby dostává impuls ze zrakového nervu. Vnímá světelné paprsky přicházející normálně zornicí oka a přeměňuje je v elektrické impulsy, předávané očnímu nervu. První verze zařízení byly napájeny kabelem vedoucím skrz oko a pokožku k externí baterii za uchem, nyní tým zkouší verzi druhé generace, která by přenos energie umožňovala bezdrátově.

Makula, žlutá skvrna na sítnici je ve skutečnosti sytě červená.

Makula, žlutá skvrna na sítnici je ve skutečnosti sytě červená.

FOTO: archiv, Právo

„Je to fascinující práce,“ komentoval výsledky německých kolegů David Head z britské Nadace pro nevidomé. „Sice to nenavrátí vidění, ale může to nevidomým pomoci vnímat (světelné) signály a naučit se je správně interpretovat.“

Úspěšná, ale sotva přijatelná cesta

Už přede dvěma roky vyšel v časopise American Journal of Ophthalmology článek o experimentální transplantaci sítnice, další metodě, jak obnovit schopnost vidu lidem postiženým seniorskou makulární degenerací. To je nejčastější příčina slepoty ve stáří, způsobená postupnou nevratnou degenerací světločivných neuronů (tyčinek) sítnice.

Metoda, kterou zvolili experimentátoři z Louisvillské univerzity v Kentucky, má ale řadu odpůrců. Biologický materiál k deseti dosud provedeným transplantacím totiž pocházel z očí potracených lidských plodů, což je jednak eticky málo přijatelné a současně těžko proveditelné v masovějším měřítku.

Do sítnice nevidomých dobrovolníků operatéři implantovali několik štěpů tyčinek ze sítnice dárců spolu s buňkami, které měly štěp vyživovat. Tři z pacientů žádnou změnu nezaznamenali, u zbytku metoda přinesla dílčí úspěch. U jednoho pacienta dokonce zlepšení přetrvávalo šest let po operaci, i když stav jeho druhého oka se v důsledku pokračující degenerace zhoršoval.

Šéf výzkumu Norman Radtke metodu ve zprávě označil za „první důkaz, že retinální transplantace je možnou cestou léčby degenerativních nemocí sítnice“. Odborní oponenti, upozorňující na etické a praktické problémy s ní spjaté, však vyzdvihli překvapivou skutečnost, že v žádném z deseti provedených experimentů se neobjevily komplikace plynoucí z imunitní reakce na cizí tkáň.