Tragické nehody nechávají na duši šrámy

Není jediná. Naopak, takových lidí bylo nejvíc. Najednou se ocitli mezi troskami vagónů, spadlými trolejemi a naříkáním zraněných. Byl to pro ně šok.

Různí lidé se s ním vyrovnávají různě. Většina lidí zvládne situaci sama. Někdo překvapivě snadno a rychle, jiný potřebuje pár dní nebo i týdnů.

Určitá skupina lidí to ale nedokáže. Drsné zážitky v nich vyvolají posttraumatickou stresovou poruchu (PSP). Ta se obvykle projeví zhruba do měsíce, a to kombinací řady příznaků, které člověku ztrpčují život s různou intenzitou.

Na PSP je zrádné, že ji spousta z nás považuje zpočátku za přirozenou reakci na trauma. Ale také to, že se hodně lidí za své potíže nebo reakce stydí. 

Po železniční havárii u Studénky si řada z nich vyčítala, že zůstali konsternovaně stát a nebyli schopní postiženým pomoci. Někteří se rozklepali, udělalo se jim zle. Další z místa nehody v šoku utekli nebo měli výpadky paměti apod.

Jiní si zpětně vyčítali, že smrt kamarádů, se kterými vyrazili na koncert Iron Maiden do Prahy, je jejich vina. Přesvědčili je, aby jeli tímto vlakem a ne až později, jak chtěli oni. Tyto reakce jsou v podobných případech běžné. Odborníci dokážou postiženým pomoci, aby se s tím vyrovnali.´

Pokaždé, když strojvůdce vyšel z domova do práce, sevřel se mu žaludek, dělalo se mu zle a trápily ho úzkostné stavy. Měl ze své práce strach, bál se, že ji nezvládne.

Byl to následek srážky vlaků, kterou nezavinil. Zahynul při ní posunovač. Nakonec skončil u psycholožky Dopravního vzdělávacího institutu, Andrei Lexové. Ta mu s kolegy pomohla, aby se vyrovnal se vzpomínkami a přešel na jinou, psychicky méně náročnou práci, jak si sám přál.

Traumatizujícím zážitkem nejsou jen havárie vlaku, automobilu nebo letadla. Ale také dramatické zážitky třeba z povodní, požáru, zemětřesení a dalších přírodních katastrof, případně z válečného konfliktu. PSP často trápí také oběti trestných nebo teroristických činů, podobně jako jejich svědky.

:.I ti šťastní, kteří přežijí letecké havárie bez velké fyzické úhony, mohou zápasit s vážnými psychickými problémy. foto: ČTK/AP

Příkladem může být střelba do lidí, znásilnění ženy, události 11. září 2001 apod. Vedle účastníků katastrofy postihuje i jejich profesionální zachránce. Výmluvné byly problémy mnoha hasičů právě po útoku na americká centra nebo českých záchranářů po drsné nehodě autobusu u Nažidel.

Nedávná havárie vlaku u Studénky a srážka tramvají v Ostravě ukázaly, že velká zátěž zasahuje také příbuzné a blízké lidí, které nehoda potkala. Tráví hodiny čekáním u telefonu, zatímco média chrlí děsivé zprávy a strach spolu s mučivými představami drtí jejich duši.

Vedoucí Krizového centra Ostrava Petra Ďásková, která působila při obou událostech na krizové lince v Ostravě, nám potvrdila, jak těžké to pro některé bylo.

„Vy mi nechcete říct, co se stalo,“ naléhala řada z nich. Někdo byl dokonce přesvědčen, že na fotografiích nebo videoklipech z havárie viděl své blízké zraněné, případně mrtvé, i když to nebyla pravda. Také tito lidé, pokud je později obtěžují příznaky PSP, mohou potřebovat pomoc psychologů a těžší případy i psychiatrů.

Stačilo ucítit třeba vůni lípy a Markétě se hned vybavilo kvílení gum, smyk, rotace auta a náraz do stromu na konci lipové aleje. Její kamarádka na místě spolujezdce nehodu nepřežila. Nehodu způsobilo auto v protisměru. Řidič nezvládl rychlost a v zatáčce vjel do protisměru. Přesto si Markéta smrt kamarádky vyčítala. Říkala si, že mohla zareagovat rychleji, lépe zvládnout smyk nebo se trefit mezi stromy.

Myšlenky si omílala pořád dokola, až to nedávalo žádný smysl. Byla z toho vyčerpaná.

Když zaslechla houkačku záchranky, vrtulník nebo když někdo začal prudce brzdit, účinkovalo to podobně jako vůně lípy. Padla na ni úzkost přecházející až do panického strachu. Na prsou jí ležel balvan a nemohla se nadechnout.

Při jízdě autem měla před každou zatáčkou srdce až v krku. Křečovitě svírala volant a téměř nedýchala. Navíc špatně spala. V zaměstnání se hůř soustřeďovala a podávala mizerné výkony.

Psycholog se snažil Markétě pomoci nejprve s nespavostí a pak s pocity strachu i úzkosti. V jejím případě mělo totiž propuknutí PSP širší souvislost. Díky psychoterapii si Markéta uvědomila, že ji neděsí reálné nebezpečí, ale strach z chyby nebo selhání. Psycholog pacientku dovedl k tomu, že jde o důsledek výchovy její matky, která na ni naložila své sny o kariéře a úspěchu v životě.

Čím úspěšněji se Markéta těchto přehnaných postojů zbavovala, tím výrazněji ustupovaly její potíže. Kromě psychoterapie jí pomohlo i sportování a tanec, při kterých se vybouřila. Ale hlavně taj-či, po kterém se cítila uvolněná. Pomáhalo jí zbavit se pocitu napětí i stresu. Byla díky němu schopná vnímat sebe s daleko větším nadhledem.

Padesátiletou ženu trápily po povodních děsivé sny. Padaly na ni zdi zatopeného domu. S její rodinou se na rozbouřené řece převrátil člun a všichni se utopili. Domek zachvátil požár a ona před ním nedokázala utéct.

Nic z těch děsů se jí ve skutečnosti nestalo. Rozvodněná řeka vytopila její domek, ale nic víc. „Noční sny bývají nejednou děsivější než to, co se lidem skutečně přihodilo,“ vysvětluje odborník na otázky spánku doc. MUDr. Karel Šonka, CSc. „O to horší pak je, když se znovu a znovu vracejí.“ Ženě pomohl až lékař, který jí předepsal antidepresiva a doporučil psychoterapii u psychologa.

Nejzrádnější je, když si lidé, které potkalo něco traumatizujícího, své bolestné pocity neprožili, nevyventilovali je a nevypořádali se s nimi. Jen je odsunuli stranou.

Po letech je mohou postihnout zdánlivě nepochopitelné psychické potíže: vyhoření, depresivní nebo úzkostná porucha, alkoholismus, asociální nebo agresivní chování apod. Ale vzácností není ani zhoubný nádor nebo podobně vážná choroba.

Zasunuté trauma se může chovat jako časovaná nálož. Podle psychiatra doc. MUDr. Oldřicha Vinaře, DrSc. je častým problémem, že hodně lidí neumí otevřeně vyjádřit své pocity a zážitky. Nikdo je to nenaučil. Někteří těžko hledají slova, kterými by své pocity popsali. Další se za ně stydí. Není divu. Hrdinové akčních filmů o svých emocích také nemluví.

Paradoxní je, když ani lidé, které třeba jejich potíže s depresivními stavy doženou k lékaři, nevidí souvislost mezi nimi a tím, že se cítí smutní, skleslí, unavení a neumí prožít něco radostného.