V práci se oblékne do bílého pláště, před zrcadlem upraví nezbytného motýlka na krku a vyrazí. Projde pooperační oddělení, pak jde na hlášení s lékaři. Když se vrátí do kanceláře, má na stole několik papírů k podpisu. V řadě už čekají spolupracovníci, kteří s ním potřebují něco probrat. O půl deváté se otevřou dveře a sekretářka řekne: „Pane profesore, už vás volají.“

Profesor Pirk sklapne úřad. Odchází na sál. Ročně uskuteční 330 operací srdcí. Za svůj dosavadní kardiochirurgický život už jich bylo téměř 7000. Mimo to má za sebou 170 úspěšných transplantací srdcí. Čísla ho řadí k vysoce uznávaným operatérům srdcí v Evropě.

Chvála motýlka

Dnes je na programu plastika mitrální chlopně. Bez operace by 64letá pacientka měla velké obtíže, později by zemřela. „Krev se jí vrací z komory do síně nazpět místo toho, aby tekla do těla. Chlopeň nefunguje jako jednocestný ventil, a tak ji musíme opravit,“ vysvětluje profesor.

Když se spolu svlékáme v šatně a on motýlka rozvážně ukládá na věšák, nedá mi, abych se nezeptal, jak k němu vlastně přišel.

„Rád jsem ho nosil už jako dítě. Líbil se mi. A to mi zůstalo. Motýlek prostě k chirurgům patří. Kravata je nepraktická. Plandá. Když se skloníte nad pacientem, mohla by ho obtěžovat. Kdežto motýlek je elegantní. Mám jich plné dvě krabice. Na každý den jiný. Ctím tak tradici chirurgů z dřívějška.“

Na sále už je vše připraveno. Hrudník pacientky asistenti otevřeli a profesor Pirk přistupuje k vlastní operaci. Sálem z rádia zní hudba 60. a 70. let. Dříve si pouštěli z magnetofonu cédéčka. „Ale pak už jsme věděli, jaká písnička bude následovat, a to je otrava,“ říká Pirk. Nemá rád, když do hudby jdou reklamy. Ruší ho a často jsou hloupé.

A je to

Během dvou hodin se dívám do nitra člověka. Žena je napojena na mimotělní oběh, dýchají za ni přístroje. Zanedlouho už je srdíčko „opravené“. Naplňuje se krví a začíná pracovat. Mimotělní oběh se odpojuje. Kardiolog pomocí ECHO přístroje zkontroluje správnou funkci opravené chlopně. Žena začíná sama dýchat. Je to svým způsobem zázrak. A dovršen je kuriózní situací. Profesor Pirk nad otevřeným hrudníkem, kde je vidět bijící srdce, podává ruku asistentu a po vzoru známého večerníčku udělají oba rukou gesto: A je to.

Profesor pak prochází další operační sály, kde se dělají jiné kardiochirurgické zákroky. Znovu se ale vrací ke své pacientce, aby se zeptal asistenta, zda je vše v pořádku.

Operace pacientky začala v 7.45 a skončila v 11 hodin. Profesoru Pirkovi vlastní výkon pak trval dvě hodiny. Vše ostatní dodělal asistent, mladší chirurg, který se „učí“ kardiochirurgii.

Lea Mečířová v tričku, na němž jsou vyobrazeny nové plíce a srdce, které jí se svým týmem při šestihodinové trsansplantaci voperoval..: Lea Mečířová v tričku, na němž jsou vyobrazeny nové plíce a srdce, které jí se svým týmem při šestihodinové trsansplantaci voperoval.foto: Právo/Michaela Říhová

Čtvrtá generace

Profesor Pirk představuje už čtvrtou generaci lékařů v řadě rodiny. „Praděd a děda byli praktikové, tatínek kardiolog, já kardiochirurg, lékařem je i strýc a sestra. Jenom mí dva synové se nepotatili.“ Jeden z nich sice lékařství studoval, ale nakonec po druhém ročníku skončil a začal dělat marketing. „A je v něm úspěšný. Druhý syn je soudcem. A víte, že už nám nadělili pět vnoučat? Máme dva kluky a tři holčičky. A všechno je to jako schůdečky v rozpětí od šesti let do šesti měsíců,“ září pan profesor.

S manželkou Blankou se vzali v roce 1970 a ještě téhož roku se jim narodil první syn.

„Na národním výboru nám tehdy po obřadu dali dvě číše na šampaňské. A my jsme do krabice, ve které jsou uloženy, psali každý rok poznámky, jak jsme výročí svatby oslavili. Je to zajímavé čtení,“ říká Pirk.

Jeho manželka byla vychovatelkou a teď je „babičkou na plný úvazek“. Profesor Pirk sám také rád hlídá vnoučata. „Ale je to pořádná zabíračka. Přesto neznám větší radost. Když byly moje děti malé, tak jsem si jich vůbec neužil. Od rána do večera jsem byl v práci, na operačním sále a veškerá výchova byla na manželce. Teď při vnoučatech si péči o ně dokážu vychutnat. Ale přesto jsem někdy rád, když už jdou domů…“

Český Paul Newman

Když byl profesor Pirk v letech 1983 až 1984 na stáži v Americe, lidé ho zastavovali na ulici, protože si ho spletli s hollywoodskou hvězdou Paulem Newmanem. Chtěli se s ním vyfotografovat. „Zpočátku jsem nevěděl, co mám dělat, co říkat, jak odpovídat, ale nakonec jsem našel klauzuli, která všechny uspokojila. Říkal jsem zájemcům o fotografování: „To víte, my v rodině jsme si všichni podobní.“
Herec Paul Newmann byl několikrát v Praze. „Bohužel, nikdy jsme se osobně nesetkali. Nikdy nebyla příležitost.“

Závodit nepřestane

V Americe se naučil nejen operovat srdce, ale také si zde splnil jeden ze svých tří atletických cílů: poprvé běžel maratón. Ty další dva cíle byly: běžet Kunratice pod 15 minut a Běchovice pod 40 minut. I to už dávno splnil. Kunratice běžel 26krát, Běchovice 21krát.

A maratón (42,195 km)? Má jich za sebou šest. Rekord 3 hodiny a 14 minut. Zhruba o hodinu a sedm minut za světovým rekordem. „Manželka už mi nadává, abych toho nechal. Mockrát jsem jí slíbil, že skončím, a nedodržel to. Teď to ale dodržím. Ten poslední maratón chci běžet v Praze, letos 11. května.“

Ukazuje mi tréninkový rozpis, který mu kamarádi trenéři připravili. Den po dni je stanovena tréninková dávka. Pirk ji splní, i kdyby to mělo být v noci.

Sport je pro profesora Pirka mimopracovní drogou číslo jedna. „Celý den stojím na sále, v podstatě bez možnosti jakéhokoli pohybu. A zkuste stát dvě, ale i pět na místě… Proto mi sport pomáhá.“

V mládí hrál vodní pólo, pak dlouhá léta pozemní hokej za milovanou Slavii a teď ještě závodí v olympijském triatlonu. Je to 1500 metrů plavání, 40 km na kole a 10 kilometrů běhu. Na loňské mistrovství světa lékařů byl v kategorii padesátníků čtvrtý. Čtvrté místo obsadil i na mistrovství světa lékařů - lyžařů na běžkách.

„Pořád jsem poslední dobou čtvrtý. Bramborová medaile, ale mně to nevadí,“ říká Pirk a hned pokračuje: „Sport neprodlužuje lidský život, ale jeho aktivní část. V šedesáti mohu klidně utíkat na tramvaj a nemusím počkat, až přijede další. Protože ji dohoním. A při sportu se mi nádherně uvolní endorfíny z mozku a cítím se fajn.“
Sportu věnuje profesor Pirk hodinu denně. Když skončí s maratónem, zůstane u půlmaratónu.

„Manželka mě sice nabádá, abych se zklidnil, že jsem moc aktivní a že je to s tím mým sportováním už k nevydržení, ale já jí říkám, že dokud předbíhám o dvacet třicet let mladší, závodit nepřestanu.“

Sport, a zvláště běh je pro něj denní drogou..: Sport, a zvláště běh je pro něj denní drogou.foto: Právo/Archiv profesora Pirka.

Život je barevná vitráž

Ani jemu se však nevyhnuly hříchy mládí. „Kouřit jsem přestal v patnácti.“
A alkohol? „Pivo si dám po vydatném tréninku, protože je to nejlepší iontový nápoj. A mám rád i víno, hlavně červené, i když to moravské v poslední době hrozně podražilo. A taková malá sklenička ořechovice před spaním také není špatná.“

Ořechovici nakupuje v jedné družstevní palírně u Prahy. Stačí mu jeden demižónek na celý rok.Tvrdý alkohol téměř nepije. Zato když si s manželkou otevřou lahvinku červeného, zmizí raz dva. Profesor Pirk kromě záliby ve sportu miluje i lodě. Dokonce chtěl být námořníkem. Z toho sešlo, ale kapitánské zkoušky na jachtu má.

Čas od času na vypůjčené jachtě s přáteli brázdí Jadran. Cestování vůbec je jeho další droga. Projel s batohem na zádech všechny kontinenty. Letos se chystá do severního Thajska. „Poznávat kulturu nejrůznějších národů mě vždycky přitahovalo.“
Život je podle něj barevná vitráž. A záleží na tom, jak které sklíčko necháme zazářit. „Někdo může být špičkový v oboru, ale neví, co je to jít do divadla, na koncert. Krásné věci mu unikají. Já se snažím, aby co nejvíce sklíček z vitráže mého života zářilo.“ Proto měl i takovou radost, když mu přátelé dali 60 let staré gramofonové desky s vážnou hudbou. Doma má totiž stejně starý gramofon. „Dýchá na mne historie.“

Jako ministr by rezignoval

Když se ho zeptám, co by v českém zdravotnictví změnil, kdyby byl ministrem, odpoví: „Okamžitě bych funkci položil. Neuměl bych řídit zdravotnictví. Jsem chirurg.“ Jedním dechem ale dodává, že zdravotnictví spotřebuje jakékoli množství peněz, a proto souhlasí s úsporným programem, který ministr Tomáš Julínek zavádí. „I kdyby byla u moci ČSSD, musela by to udělat.“

Pirk souhlasí i se zavedením poplatků ve zdravotnictví. „Třicetikoruna, to je jedno a půl piva v hospodě. To přece nikoho vážně nepoškodí.“

Má i svůj názor na tolik diskutovanou eutanázii, tedy dobrovolný odchod nevyléčitelně nemocného pacienta ze života: „Nechápu, proč se do toho zatahují doktoři. My máme pomáhat lidem a ne abychom eutanázií ukončovali jejich život. Máme umožnit lidem důstojné umírání, ale to není eutanázie.“

Co ho štve a nemůže se s tím smířit, jsou podvody, bezohlednost v chování lidí, šíleně uvolněná morálka. S nadsázkou říká: „Kdyby byla pomocná stráž polihodin cie, snad bych se k ní dal, abych to pomohl trochu napravit.“

Čtyři umělá srdce

Před pěti lety profesor Pirk jako první v ČR, ale i ve východní Evropě, zavedl do praxe tzv. umělé srdce, které pomáhá pacientům v konečném stadiu srdečního selhání přežít dobu, než se najde dárce a pacient podstoupí transplantaci. Dnes mají v IKEM takové náhrady čtyři. Dvě stacionární, dvě mobilní.

„Jeden pacient napojený na umělé srdce dostal takovou chuť na pivo, že jsem ho i s umělým srdcem naložil do auta a na to pivo odvezl. Bylo to pro něj něco, co se dá asi těžko popsat,“ říká profesor Pirk. Umělé srdce již pomohlo šedesáti pacientům. S novým modelem mohou nemocní čekat na transplantaci i doma.

Pacientům, kteří dostanou srdíčko od dárce, se mění pohled na život. Mnohem více si ho váží. Své o tom ví i třiačtyřicetiletá Lea Mečířová, která měla vrozenou srdeční vadu.

Profesor Jan Pirk se svým týmem jí po několika měsících čekání na srdíčko od dárce najednou transplantoval plíce i srdce. Byl to ojedinělý zákrok, který se v ČR dosud nikdy neuskutečnil a na světě je jich ročně jen kolem osmdesáti. Když v lednu odcházela paní Lea domů, stiskla mu ruku: „Díky, pane profesore.“ *