Článek
U přítelkyně je vždycky prima. Uděláme si něco k jídlu a povídáme. Potřebuje také něco pomoci, je na tom s očima hůř než já. Tak čas letí, člověk se ani nenadá a je tu večer. "Už musím domů. Venku je teď brzy tma a já musím zvládnout zpáteční cestu."
Čekám na zastávce tramvaje a daleko široko nikdo. Koho se zeptám na číslo, ať někdo přijde, myslím si. Konečně. Přichází muž a dává se se mnou do řeči. Zjišťuji, že to nebylo nejlepší přání. Muž byl opilý a začal mi dávat nemravné návrhy. Otravoval víc a víc. Konečně přijela tramvaj. Bezděčně jsem prohodila: "Kdybyste mi raději řekl číslo té tramvaje."
Kupodivu řekl, a bylo to číslo mé trati na sídliště. Nastoupím do plné tramvaje, on za mnou. Klepu se strachy a tlačím se k předním dveřím, abych byla v blízkosti řidiče. Celou cestu jsem nemyslela na nic jiného než na onoho muže, zda mě bude obtěžovat cestou domů a jak se ho střesu.
Teď, to je moje stanice výstupu. Vystupuji předními dveřmi. Už stojím na ostrůvku, když mi někdo klepe na rameno a šeptne do ucha: "Tak pojďte, dámo!" "Už jsem vám řekla, že s vámi nikam nejdu!" hlasitě jsem vykřikla, abych na sebe upozornila ostatní lidi. "Co řveš?" táže se mě manžel. Ano, byl to on.
Vracel se předčasně z práce a seděl ve stejné tramvaji jako já, ale všiml si mě až při vystupování. Neznámý opilec se ztratil bůhvíkde. Ach, to bylo dobře. Oddychla jsem si, zavěsila se do manželova lokte a spokojeně jsme pokračovali v cestě domů.
Eva Reinwaldová www.nevidomi.cz
