Článek
Zdálo se, že se tam sešlo snad celé město. Chvíli jsem váhal. Těžko udržím směr na souši, natož ve vodě. Vždycky plavu vedle nějakého přítele, a také nejsem žádný plavecký borec.
Ale nikdo si mě nevšímal, tak jsem se odhodlal alespoň trochu se osvěžit. Orientaci jsem si našel. Zleva řval rozhlas a zprava žhnulo slunce. Několikrát jsem bazén přeplaval. Pak již dost nabažený jsem se chtěl vrátit na tu stranu, kde to dobře znám.
Ale při poslední otočce rozhlas přestal hrát a sluníčko se schovalo za mrak. Udělal jsem několik temp a zjistil, že se točím uprostřed bazénu. Byl jsem z toho nervózní a bezmocně hrabal rukama ve vodě, která se mi ještě před chvílí zdála tak slastná. Konečně jsem ucítil, že mám břeh na dosah. Rukou jsem chňapl po betonovém hrazení.
Hrazení bazénu se přidržovali neplavci, a osvěžovali se tak bez rizika utopení. No a já v té chvíli hmátl přes rameno jedné neplavkyni a nechytil beton, ale její ňadro. Hned jsem poznal svůj omyl a druhou rukou se chytil kýženého břehu. Silně zdeptaný jsem se musel napřed nadechnout, než ze sebe vypravím omluvu. Ta chvíle ale byla hodně dlouhá a to se asi zdálo i té slečně, a tak ke mně pootočila hlavu a roztomile prohodila: "To je prima, co?" Konečně jsem ze sebe vyrazil: "Promiňte!" "No ne, já myslím ta voda!" odvětila ta laskavá slečna.
Jan Juráň www.nevidomi.cz
