Článek
A tak se mi nejednou stane, že mě pacient při masáži třeba poprosí: "Sestři, podívejte se mi, prosím, co mám tady na lýtku," a zvedá nohu, aby mi svůj problém mohl dobře okázat.
"Já se podívám, ale musíte tu nohu položit."
"Ale to byste si to nemohla prohlédnou, já to mám na lýtku!"
"Tak jen ji pěkně položte," a začnu mu lýtko prosahávat. Pacient smutně konstatuje: "Já jsem si myslel, že se mi na tu nohu podíváte."
"Ale vždyť já se dívám, ale protože nevidím očima, tak se dívám rukama." Je pak trochu rozpačitý, ale já ho z toho zase obratně vyvedu.
Nedávno se mi stalo něco, co bude možná vypadat dost drsně, ale mě ta událost docela pobavila. Na stejné chodbě pracujeme maséři dva. Kolega onemocněl, a tak jsem ze zkušenosti věděla, že na dveřích visí papír s rozpisem, na kterém si může každý pacient zjistit, ke komu byl přeřazen a kde mu bude masáž provedena.
Když jsem vyšla ze dveří, vnímala jsem, že tam ještě někdo sedí, a ten rozhodně nečeká na mne. Zeptala jsem se: "Vy také čekáte na masáž?" "Čekám!" Doporučila jsem mu, aby si na papíře přečetl, ke kterým dveřím má jít, aby o svou masáž nepřišel. Zlostně mi odvětil, že je to moje povinnost, abych mu to přečetla. Sdělila jsem mu s úsměvem, že já mu to tedy rozhodně nepřečtu. Nepochopil a notně se na mě za mou neochotu rozzlobil.
Křičel, že si na mě bude stěžovat a že jsem povinna mu to přečíst. Uklidňovala jsem ho: "Je zbytečné křičet, ze mne nic stejně nedostanete." Chytil mě za rameno a strčil do mých dveří se sdělením: "Když jste negramotná a neumíte číst, tak tu nemáte co dělat!" Pípla jsem: "Já číst docela umím, ale já čtu rukama." Jen nevím, jestli mě pro tu svou zlost vůbec slyšel.
Vypadá to krutě, ale mě pobavilo, že člověk, který mě již řadu dní musel potkávat na chodbě, vůbec nepoznal, že nevidím. Ten jeho projev rozhodně nevypadal na milosrdnou lež, se kterou mě někteří pacienti ujišťují, že na mně slepotu vůbec nepoznali. A proto mě asi tak pobavil. Já ale s lidmi nemám špatné zkušenosti, naopak. Jsou na mě většinou všichni moc hodní.
Moc ráda vzpomínám na svoje cestování z Jánských Lázní do Brna. Musela jsem cestou třikrát přesedat a to znamenalo najít vždy dobrou duši, aby mi pomohla. A, díky Bohu, vždycky se nějaká našla. Jedno přestupování bylo zvlášť milé. Na nástupišti v Pardubicích čekala parta Slováků na stejný vlak jako já. Družně se mezi sebou bavili. Šla jsem k nim a požádala je, aby mi, až přijede vlak, pomohli najít dveře a nastoupit. Vlak přijel a jeden z nich mě chytil do náruče a vysadil mě nahoru. A pak mě ještě bodře ujistil: "Panenko, v Brně vás zas vyložím, hej!"
Zlatka Štikarová www.nevidomi.cz
