Hlavní obsah
Nesobecké chování přináší prospěch druhým a podle evolučních psychologů je i účinnou strategií pro získání dobrého místa ve skupině. Foto: Profimedia.cz

Od žen se tak nějak očekává, že budou i obětavé, laskavé, více se starat o druhé, a dokonce i klást potřeby ostatních nad své vlastní. Altruismus jako takový přináší do společnosti mnoho pozitivního. Může se ale zvrtnout? Co když se obětavý člověk vyčerpá? Nebo přílišnou pomocí uškodí tomu, komu pomáhá? Kde jsou zdravé meze?

Nesobecké chování přináší prospěch druhým a podle evolučních psychologů je i účinnou strategií pro získání dobrého místa ve skupině. Foto: Profimedia.cz
I altruismus má své meze

Nesobecké chování přináší prospěch druhým a podle evolučních psychologů je i účinnou strategií pro získání dobrého místa ve skupině, dobré pověsti i pro budování kvalitních vztahů. Pro okolí jsou totiž altruističtí jedinci potřební a přínosní.

„Podle teorie kompetitivního altruismu mají nápomocní a užiteční členové skupiny větší šanci získat vyšší postavení a je pravděpodobnější, že si je vyberou potenciální partneři,“ tvrdí Juliet Wakefieldová, lektorka sociální psychologie na britské univerzitě Nottingham Trent.

Zajímavé je, že nás po nesobeckém skutku většinou čeká i odměna v podobě uvolnění hormonu dopaminu, který nám dopřává škálu libých pocitů.

A vědci ze švýcarské Curyšské univerzity, kteří zkoumali reakce organismu žen i mužů ve chvíli, kdy se s někým dělí o peníze, zjistili, že takto odměňováno je větší procento žen než mužů.

Až příliš hodní lidé

Být altruistou je ovšem i přes výhody docela pracné a vyčerpávající. „Nepochybně je možné být až příliš hodný,“ říká Wakefieldová.

„Nejlépe je to vidět v případech lidí, kteří se přetíží staráním o druhé a naplňováním jejich potřeb. Přináší to stres, syndrom vyhoření a špatné psychické stavy.“

Často je to patrné na zaměstnancích v pomáhajících profesích – ve zdravotnictví, u zaměstnanců hospiců, ale také u těch, kteří pomáhají jiným ve svých soukromých životech a volném čase. Altruisté by se tedy měli naučit pečovat i o sebe a respektovat svou mentální a fyzickou kapacitu.

Podle psycholožky, poradkyně a koučky Terezy Zahrádkové také není špatné zkoumat, jestli je naše pomoc konstruktivní. Neměli bychom si plést snahu pomáhat se spasitelským komplexem, který není prospěšný ani zdravý.

„S tímto problémem se setkávám častěji u žen,“ dodává s tím, že takové případy většinou známe i ze svého okolí. „Říkáte si, jak to, že vaše sousedka vždycky skončí s alkoholikem, nebo proč má vaše sestra pouze kamarády s depresemi a jinými psychickými poruchami. A proč vaše známá splácí dluhy za partnera, který je věčně bez peněz,“ vyjmenovává.

Pomoc je droga

I v takových vztazích se dá hledat pocit vlastní hodnoty a potřebnosti, i když často marně. „Chtějí to být právě ony, které svého partnera změní k lepšímu. Nebo pomohou kamarádce z kruhu psychických problémů.“

Nakonec se ale spíš mohou motat v nezdravých vztazích, kde jeden přijme roli spasitele a druhý oslabeného. Takové vztahy paradoxně často skončí, pokud se kamarádka zotaví a alkoholik vyléčí.

„Pomáhání může být v tomto případě jako droga. Droga, na které jsme závislí, umožňuje náhradní identitu,“ upozorňuje německý psycholog a autor knihy Syndrom pomocníka Wolfgang Schmidbauer.

K nezdravému pomáhání může vést i pocit viny za neschopnost druhému pomoci doopravdy. Patologický altruismus je podle pionýrky zkoumání tohoto fenoménu Barbary Oakleyové „dobrý úmysl jdoucí šejdrem“. I když jsme motivováni touhou ukončit něčí trápení, z dlouhodobého hlediska ho spíše poškodíme.

„Například poslušná dcera koupí své morbidně obézní matce sladkosti, aby utišila její bažení po cukru,“ říká Oakleyová. Mohou to být rodiče, kteří za své děti píšou úkoly, aby nedostaly špatné známky, nebo chirurg trvající na operaci, která už pacientovi nepomůže.

Jak nastavit hranice

Nastavit si správný balanc mezi pomocí jiným a vlastním dobrým bytím, a navíc ještě vědět, kdy je naše práce pro jiné opravdu prospěšná, může být pořádná fuška.

A navíc, pro obětavé lidi bývá obtížné říkat ne. Kanadská psycholožka Mariana Bockarová sestavila několik základních bodů, které by měly pomoci s nastavením zdravých hranic.

  • Poznejte své limity. Důležité je udržovat svoje intelektuální, emocionální a psychické i spirituální hranice, a to vůči neznámým lidem, kolegům v práci, přátelům, ale i rodině a partnerům. Jak poznáme, kde je máme? „Přehodnoťte své minulé zážitky, ve kterých jste cítili určité nepohodlí, vztek, odpor nebo frustraci. Mohli jste se tak cítit právě proto, že někdo překračoval vaše hranice,“ radí psycholožka. Právě emoce nám ukážou, kam by neměli jiní lidé se svými požadavky zacházet.
  • Naučte se asertivitě. „Nastavení hranic je skvělá věc, ale co se počítá, je dotažení záměru do zdárného konce. Jediný způsob, jak ostatní upozornit, že vaše hranice překročili, je, že jim to dáte otevřeně najevo.“ Asertivita je obtížná, zvlášť pokud nejste zvyklí se takto projevovat. Začněte proto něčím malým, co zvládnete a co vás připraví na těžší situace.
  • Cvičení dělá mistra. Zpočátku se nesobečtí lidé obávají, že pokud se změní, ostatní je budou považovat za nepříjemné a neurvalé. „Udržování vlastních hranic znamená, že si ceníte sebe, svých potřeb a svých pocitů více než názoru jiných lidí. Být asertivní neznamená být nevlídný, znamená to, že jste k ostatním fér a upřímní,“ povzbuzuje psycholožka.

Správný balanc, dlouhý život

Pokud se naučíme starat i o sebe, péče o druhé nám může pomoci k prožití šťastnějšího, ale možná i zdravějšího života.

„Výzkumy ukázaly, že pomoc druhým může být prospěšná i pro zdraví pomáhajících. Dobrovolníci žijí déle a mají lepší zdravotní stav,“ tvrdí doktorka psychologie Sherrie Bourgová. Nicméně dodává, že roli tu hrají samozřejmě i jiné faktory.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků