Ne že bych se stával nebo chtěl stát primitivem, otřásajícím při řešeních rodinných roztržek celým domem. Chatrným, panelovým, socialistickým. Fuj, málo co se mi hnusí víc! Něco tak přízemního! Není nad holé ruce a demokratický dialog, věru tak! Máme holé ruce! Jenže je tu pradávný konflikt teorie versus praxe, jak jinak.

U sousedů bývá čas od času takové tóčo a řachance, že neschází mnoho, aby jejich kredenc prostoupil zdí a skončil v naší kuchyni. Chtěl jsem volat poldy, ale na schodech si zavazoval boty jejich kluk a prý to nic, to je v pohodě. Hmm, nevím, kluci to jsou hodní, to zase žádná, až se divím. Lze to brát s odstupem času i s úsměvem, co všechno může létat vzduchem, když na to dojde. Zasměji se, ho-ho, ale děsně mě to děsí a je mi to líto.

Co můj vlastní práh? Ale jistě, nejsem výjimka, na papíře (pardon, na monitoru) se to moralizuje. I u nás si nemalé množství potravin a různého kuchyňského náčiní občas udělá letecký den. Dokonce vidlička mě jednou minula tak, tak. Láska je slepá. Onehdy jsme měli krmení pro rybičky po celém bytě, zrovna se nacházelo v nešťastnou chvilku v nevhodné ruce. Ale maximálně dvakrát za deset let, že.

To víte, všichni jsme byli mladí, k ženské trochu toho temperamentu patří. Teď už člověk energii tolik nemá a je rád, když se zmůže na nějakou tu ukrutně trapně ponižující poznámku, které bude za pár minut litovat, ale rozhodně se neomluví. (Kdo je anděl, ať mi napíše na mail, dám vás na seznam ohrožených druhů.) Ale co naši křehcí potomci? Ta božská stvoření...

Neřvat tu a tam na děti toť heroická oběť, která mi, bohužial, není vlastní, už po druhém roce první dcery jsem to vzdal. I já musím dát občas obchoďáku vědět, že to dítě, co se staví na hlavu v chlaďáku o pár fochů dál, je moje.

Na druhou stranu mě točí lidi. Prý máme rozmazlené děti, slyšel jsem od místních. Soudí tak právě na základě nezvratných důkazů halekání na chodbách, pobíhání po obchodech, ráchání se v kalužích a tak podobně. No a co? Ať si zacáká, vždyť je to voda, být zaprděný dospělák, na to má času dost. Proč mám dítěti zakazovat chodit po pangejtu, courat se nebo hýkat nadšením? Kdy jindy to bude moci dělat? Škodí to někomu? Ať si zablbne, dokud není v kvádru!

Samozřejmě, spěchá-li utrmácený rodič, nestíhá a tak dále, je to věc jiná, mluvím o dostatku času. Už jsme natolik sklouzli do šablonek, že děti peskujeme, ač není důvodu. Asi výchovná prevence, že? Skončí v kriminále, když si zadupe v kaluži? Nutí mě to dělat naschvály tam-tamům a přikrmovat. Občas si s manželkou stoupneme k otevřenému oknu a pustíme se do velmi hlasité debaty: - zase je ta holka samá modřina, už jí tolik nemlať! * radši přines domů nějaké peníze, ty dalajlamo, kdo má s 80ti tisíci vyjít! - hej, myško, nehraj si s tím vibrátorem, vrať to do šuflete! * nechme toho, pojď si to rozdat, macku! Mnozí tu mají uši na stopkách a žádný smysl pro humor a všechno to vezmou vážně. Na kreditu se musí pracovat, nikdo to za vás neudělá. Láska a nenásilí!