Tři roky od narození naší první dcery vyšuměly jak šššššumák a těžko věřit, že to červené miminko je dávno ta tam a my jsme šťastnými "výherci" roztomilého diktátora.

Kolena má omlácená víc jak kdejaký kluk, chybí málo, aby nás dětská doktorka podezírala z týrání dětí. (Nesmíš jí tolik mlátit, říkám ironicky manželce, když má Bětka večer zase o pár škrábanců navrch.) Je mistr v produkci modřin, ostatně, sám jsem býval omlácen jak píšťalka a byl jsem na to patřičně hrd. ("Sleduj, ta je, co?") Náš kaskadér hraje první ligu. Předevčírem si prokousla ret, den před tím si skoro urazila hlavu o postel, včera se potkala obočím se zahradním trpaslíkem! Jinak ale prosperuje dobře a stále se dokonce ani nepřizabila.

Po víkendu má za sebou v tak nízkém věku své první volby z nejisté ruky mi vytrhla obálku a ostřelhbitě ji šoupla do urny ("co je to urna, tati?"). Očividně ji to velmi zaujalo a neměla ani malilinko těžké svědomí, nezná ani jednoho politika a je nádherně šťastná. To chápu. I komise byla dojatá z toho kýčovitého obrázku. Mnohem důležitější než Topolánek nebo Paroubek je pro ní čokoláda, to chápu. Poladit se tu a tam Orionem je jistě fajn, u nás už jde ale o posedlost a stravovací problém. Náš malý filozof odmítá pochopit, že čokoláda není každodenní variací obědu, snídaně i večeře. Domnívá se, že je nutné zlo, pozřít pár soust normální stravy, aby pak konečně nechápaví rodiče dali pokoj a ze špajzky vytáhli nějakou tu tabulku. (Ne)chápaví rodiče, bohužel, nejsou dostatečně silně a nechají se zdolat častěji, než by bylo vhodno, což jenom posiluje Bětčin talent psychologicky z nás vydřít sladkost kdykoliv to jde. ("Musíš mít lepší nápad, tati, třeba dát mi sladkost, víš?)

Neuspěje-li, u babiček pochodí vždycky, babička je babička, jasná věc. (Krunýř není želva, krunýř je krunýř! Z jakého je to večerníčku,he? Kdo ví, je bůh. Nebo já. Nebo zdatný večerníčkář!) Snažím-li se jí ošidit cereální sušenkou, Dobré ráno nebo tak něco, můj podlý čin je po zásluze odhalen a návnada nepozřena. Hubená je kupodivu jako lunt ("co je lunt, tati?"; he?) a zuby jí drhnu, jak to jen jde, maje výčitky. To 14ti měsíční Julie je mlátička, co s neuvěřitelným požitkem do sebe nafutruje všechno a kdykoliv. (Rozežraná po tatínkovi, umanutá po mamince). Že by čokoláda působila dietně? Asi na ni přejdu, potřeboval bych pár kilo dolů, sakra, ale to politici taky, nejsem v tom sám.