Poslouchat se to dá celkem bez úrazu, stejně jako loupeže ze zpráv neznějí tak děsivě z bezpečí rodinného gauče. Co údržbář nechtěl, naše rozkošné, litinové, žebrové, sotva 40 let mladé, panelákové topení nás z onoho vrzajícího gauče vyexportovalo v půli ledna než bys řekl švec.

Naše děvčátka spala spánkem zaslouženým a dobíjela své králíčkovské alkalické baterie, aby mohla být druhý den stejně nezničitelná a my, rodičovstvo, chystali jsme se akurát, típnout blikající obrazovku a následovat je. (Mé baterky ovšem nejsou po čertech alkalické a noční dobíjení není tak efektní, ale i tak pár hodin chrápání a převalování se neuškodí, že!)

Ovšem rána celkem exploidní, leč nikoliv ukrutná, ozvivší se z nejzadnější nudloidní místnosti, právem nás zaujala a změnila směr našich šlépějí, mířících na kutě. Z pod topení se pozvolna rozpíjela na koberec skvrna jak od tiskařské černi, ač tiskař široko daleko nikde. Nemaje zkušenost s podobnou havarijní situací, lámal jsem si hlavu, který vandal nám to uprostřed noci přeteleportoval svou neskromnou zásobu tuše na náš tepich, až do chvíle, kdy mě zaujala asi deseti centimetrová litinová střepina, padnoucí jak ulité do skryté ďoury v topení.

Na její zevrubnou analýzu ovšem nebyl čas, páč v ten okamžik začal topný okruh zvesela pumpovat vodu, odbočující ovšem naším prasklým žebrem plnou parou do bytu. Manželka popadla děti, v předtuše, že tahle noc bude dlouhá, oblékla je a opustila Titanic směrem k dědovi.

V pěti minutách bylo skoro po celém bytě pár centimetrů a gejzír z topení tryskal jak Křižíkova fontána. V dalších pěti minutách začali po chodbách zmateně pobíhati sousedi v nočních košilích, nejčileji pochopitelně ty z bytu pod námi. Že prý tam mají tropickou průtrž. S mobily u obou uší se mi asi po 15ti minutách podařilo za přihlížení mnoha probuzených, zvědavých nájemníků sehnat údržbáře za asistence městského policisty, což v jednu v noci nebylo nejsnazší.

To už se kýblovalo o 106, dokud správce nezavřel kohout a gejzír se nezměnil v proud, čůr a čůrek, až zvadl docela. Po bytě se pohybovalo toho času nemálo lidu, mající situaci plně ve své režii, mohl jsem se proto vytratit, jsa se svou pověstnou údržbářskou nepoužitelností zjevně přebytečný, zkontrolovat, zda-li a kterak dorazila rodina do nouzového útočiště o pár ulic dále.

Kupodivu, ráno druhého dne situace nebyla zdaleka tak dramatická, jak se jevila při nočním vodním výlevu. O malováni si řekla jen ona jedna místnost a pár koberců dalo životu adieu. Žebro opustilo své letité stanoviště a topení se stalo o žebro kratším (dosti přímočaré řešení, řekl bych).

O přízeň a lásku sousedů z bytu pod námi jsme ovšem asi na dlouho přišli. Ne že bychom mohli tuhle zatracenou situaci v daný okamžik ovlivnit, litina je litina, soudruzi, ale i tak se před nimi cítím dost nepěkně. Asi bych sám též nejásal nad podobným probuzením...

Rok 2006 se tak zatím jeví všelijak, jen ne nudně, přátelé. Litině zdar!