Asi by nebylo normální, kdyby tomu tak nebylo, stejně jako vy, když je k tomu důvod, spíš žárlíte a ne, že ne. Ona žárlivost, mrcha jedna kousavá, nenažraná, se těžko přemáhá a jak ji okusíte, hm, ňam, ňam...

Narození ségry Julie, na nějž jsme ji průběžně a něžně připravovali, Bětule přijala přímo skvěle. Hrdě jsme mávli rukou nad varováním zkušenějších matek z pískoviště ohledně "to ještě přijde". Naší sladké, snášenlivé holčičky se to netýká, pcha!

Uplynulo čtvrt roku (uplynulo je dost málo výstižné slovo, co nás je víc než dva plynutí vnímám jako průlet těžko řiditelné střely typu pondělí-neděle v cuku letu!) a drahá prvorozená si plně uvědomila, že tu není sama. Což je stav, s kterým je třeba cosi rychle udělat a nastolit v systému vlastní diktaturu nebo alespoň rovnoprávnost.

Nevykutám v nejstarších, polofunkčních úložištích svých vzpomínek, nakolik jsem doopravdy žárlil na bratra já, ale byly mi čtyři a bez mrknutí jsem ho směnil se sousedem za pytlík bonbónů. Alespoň to tvrdívá maminka, když se obsah konverzace u táborových ohňů stočí do období před čtvrt stoletím.

Bětulína vyřešila stále kynoucí pocit nedostatku pozornosti znovu zrodivší se touhou po dávno zapomenutém dudlíku ("jsem taky mimi"), neustálým vyžadováním nošení ("táto, zvedni, bolí mě nožičky"), případně kočárku ("sundej boty, táto, budu taky mimi, jako Jůla"). Její golfáč jsme schovali do sklepa hned, jak se Julča narodila, páč tahat dva kočáry není zrovna praktické hobby a dva roky věku je dost na funkční spodní končetiny. Tím spíše, má-li tatínek trénovaná ramena (au!) v případě, že vlastní krok sun krok není dítěti po chuti .

Absolvovat totiž s dvouletou princeznou cestu třeba jen do obchodu ob dvě ulice je dobrodružství na několik hodin. Každý mraveneček, lísteček, pejsek, pán, paní, hovínko, výloha, lampa, hydrant, auto, vajgl, toť důvod zastavit se a beze spěchu přijít existenci těchto extrémně zajímavých a pozoruhodných věcí na kloub. Po pouhých třiceti, čtyřiceti minutách tak míváme v nohách třeba i celých dvacet metrů!

Není-li dost času, což obvykle není, čapnu malou průzkumnici na ramena a je to. "Je to" = je upleten na mě bič, páč zvyknout si na nošení, to je pro malého klienta jedna dvě -  jen málokdy dá přednost vlastní chůzi. Táta, než by malou táhnul od každého slimáčka, raději zbaběle udělá e-lá-hop a jede se.

Teď k tomu ovšem přibyl nový argument, kdykoliv nosím naší malou čtyřměsíční prďolku = "polož Jůlu, vezmi Alžbětku" . Tím nastoluje zapeklitou situaci, která bvykle končívává nenaplněním žádosti. Svojí porci nošení už z větší části absolvovala a čtyři ruce ještě stále nemám.

Ale jinak, suma sumárum, starší k mladší má vřelý, až opatrovnický vztah, který až dojímá či pobaví. Uf, uvidíme, jistě bude hůř.