Lhaní je tvrzení něčeho, o čem jeho autor ví, že není pravdivé. Ať už je jeho záměr jakýkoli, důsledky mohou být fatální. Na původním úmyslu nebo motivaci většinou záleží jen pramálo. Pomiňme klasickou, stoprocentní lež, jež má za cíl uškodit nebo získat výhodu. Co k ní také dodat.

Jak se ale ubránit každodenním útokům lží, i těch zdánlivě nevinných? Jak lži rozpoznat, a kdy se k nim naopak uchýlit? A co vlastně považovat za lež, a co nikoli?

Polopravda

Je asi nejčastějším typem lži běžně užívaným v každodenní komunikaci. Mluvčí vlastně nelže, jen zamlčí nějaký důležitý kousek skutečnosti. Něco podstatného vynechá. Líčená skutečnost náhle dostane zcela jiný význam.

Posluchač je uveden v omyl a vytvoří si zcela mylný závěr. Nepravdivý a zkreslený. Polopravda je odjakživa zbraní drben. Jedno, zda činžovních domovnic, nebo kolegů na pracovišti. Důsledky jsou pro oběť vždy stejné. Fatální a těžko napravitelné.

O zhoubném vlivu drbů a pomluv svědčí výsledek studie uskutečněné v britském Edinburghu. Zdejší medici lékařské fakulty zaměřili pozornost do vlastních řad a studentům vyšších ročníků položili otázku, zda se s polopravdou setkali a s jakým výsledkem.

Odpovědi byly celkem zdrcující. Víc než 60 % respondentů zažilo v nějaké podobě důsledek nepravdivých informací o nich šířených, 12 % z nich zvažovalo ukončení studia a téměř všichni přiznali úzkostné stavy, deprese a další zdravotní problémy z toho plynoucí. Vše přitom začalo jako malá, neškodná polopravda, drb či domněnka.

Milosrdná lež

Možná oprávněně má tento typ lži nejlepší pověst. Lhaní z altruismu může přinést užitek oklamanému člověku i samotnému lháři. Typickým příkladem je lhaní zdravotníka o pacientově diagnóze. Ospravedlnitelné v případě, že by zdrcující pravdu neunesl, a zavrženíhodné, pokud by negativně ovlivnilo další léčbu.

Trochu veselejším příkladem může být manželova odpověď na otázku: „Sluší mi to? Nevypadám tlustě? Staře?“ Záporná odpověď bude jistě milosrdnou lží, která oběma zúčastněným přinese klid, alespoň na krátký čas. Jenže i tato lež má svoje hranice a každý, kdo se k ní uchýlí, by měl zvážit, zda nenapáchá víc škody než užitku.

Ani zde si neodpustíme malou studii, uskutečněnou na pacientech léčebny dlouhodobě nemocných ve francouzském městě Angers. Staříčci měli zodpovědět jednoduchou otázku, zda dávají přednost milosrdné lži, nebo pravdě. Odpovědi byly značně rozporuplné, což vedlo k dalším doplňujícím otázkám. Závěr byl tentokrát jasný.

Všichni si přáli co nejkvalitnější, nejčastější a nejintenzivnější komunikaci s ošetřujícím personálem. Shrnuto: pacientům bylo jedno, zda poslouchají lži, nebo pravdu. Nejdůležitější bylo, že s nimi někdo komunikuje, věnuje se jim a tráví s nimi čas.

Zamlčování

Pro mnohé bude překvapením, že zamlčování je rovněž lež, i když umně maskovaná mlčením. Jak mohu lhát, když jsem ani ústa neotevřela, ptáte se v duchu a hned vzápětí si neochotně odpovíte.

Zatajená nevěra, poškrábané auto nebo, nedej bože, spálená večeře! Nesdělená pravda je prostě lží, ať už se nám to líbí, nebo ne. Zamlčování, nebo chcete-li tajení nějaké skutečnosti, je víc než běžné. Tají se kde co. Od emisí škodlivých látek v ovzduší přes kůrovce v lese až po výši příjmů v daňovém přiznání. Těžko něco z toho svést třeba na milosrdnou lež!

A zde trochu konspirativní příklad velkého zamlčování. Dr. Barbara Starfieldová v časopisu americké lékařské asociace v roce 2010 uvedla, že lidé nejčastěji umírají na kardiovaskulární choroby, zhoubné nádory a užívání léků na předpis. Tato v pořadí třetí příčina všech úmrtí je podle ní pečlivě tajena a oficiální zdroje ji nikde neuvádějí.

Ať už má pravdu, či nikoli, mnohá její doporučení jsou určitě platná a užitečná. Patří k nim konzumace zdravých potravin, omezení počtu užívaných léků a také varování před nadbytečným vyžadováním nejrůznějších vyšetření a lékařské pomoci!

Sebeklam

Klamání sebe sama může být známkou duševní nemoci. Asi nejznámější je mentální anorexie, kdy se oběť vyhublá na kost vidí jako obézní. Při bludech se zase mohou zhmotnit představy neexistujících osob, ať už z reálného, nebo imaginárního světa. Zůstaňme ale u toho nejobyčejnějšího a nejrozšířenějšího sebeklamu, a tím je nereálné hodnocení vlastní osoby.

Známý citát z amerického filmu Ďáblův advokát pronáší samotný ďábel v podání geniálního Al Pacina: „Pozitivní sebeklam je moje nejoblíbenější lidská vlastnost!“ Vychytralý čert nám sděluje, že lidská pýcha, nadměrné sebevědomí a také nereálná očekávání nahrávají všemu ďábelskému, tedy negativnímu, co se na tomto světě děje.

Nebýt sebeklamu namyšlených vojevůdců, odehrálo by se tolik válek v dějinách? Přihodilo by se tolik autonehod bez nadměrného, klamného sebevědomí řidičů? Takto bychom mohli pokračovat bohužel donekonečna.

Asi nemusíme zmiňovat, že ani negativní sebeklam, tedy nízké sebevědomí, sebepodceňování a nedůvěra ve vlastní síly vedoucí k agresivnímu obviňování všech kolem, není žádná výhra.

Lichotka

Kdo si rád nevyslechne nějakou hezkou, malou a milou lichotku! Jenže pokud je lichotníkovo tvrzení přehnané, neupřímné, a ještě vyřčené se záměrem získat výhodu, jedná se o lež velkou jako věž!

S prohnaným lichotníkem se nemusíme setkat jen na pracovišti, kde to tak nějak již dopředu očekáváme. Chválící lhář se může vyklubat třeba z řemeslníka, který před sepsáním faktury nazve zralou ženu slečnou, či prostorově výraznou hospodyni vílou. Počká, až dotyčným dojetím zjihnou očka, a rafinovaně předloží tučný účet.

Za jistý druh manipulativní lichotky se dají považovat i nejrůznější reklamy. Výkřiky typu: Vy na to máte, To dokážete nebo Proč už jste si dávno nepořídili… cílí na vlichocení se s jasným účelem zisku. Jedinou obranou je uvědomit si, o co všem lichotníkům světa jde. Váš osobní prospěch to rozhodně není!

Lichocení není neznámé ani v říši zvířat. Chudák tučňák královský musí samici dlouho zpívat, a pokud se nedočká duetu, páření se nekoná. Lichocení mu prostě dá zabrat!

Lépe na tom není ani lemníček hedvábný, drobný nenápadný ptáček. On a jeho kamarádi soutěží ve výzdobě hnízda nejrůznějšími víčky a plastovými obaly. Samička si vybere toho nejpracovitějšího, tedy toho, kdo se jí dokázal nejlépe vlichotit. Jen on se dočká potomstva! Zajímavý příklad, možná vhodný k následování.

Dětské lži a lhaní dětem

Trochu zvláštní a jiné postavení mají lži pronášené dětmi. Asi do sedmi let věku, přičemž věková hranice se může různit, nerozeznávají děti rozdíl mezi realitou a fantazií. Mohou proto často líčit příhody, které se jim nestaly. Prostě si je vybájily.

Toto je důležité mít na zřeteli v případě rozvodů, kdy jeden z rodičů může o tom druhém tak často negativně hovořit, až dítě uvěří, že vymyšlený skutek opravdu zažilo. Údajné sexuální zneužívání nebo týrání se tedy nemuselo vůbec konat, což obviněný dost těžko dokáže.

Ani lhaní rodičů dítěti nemusí být úplně zavrženíhodné, když se ho snaží uchránit před trýznivou skutečností nebo prostě jen proto, že by tématu ve svém věku ještě nerozumělo. Pokud tedy tvrdíme dvouletému batoleti, že ho přinesl obzvlášť zdatný čáp, není to takový prohřešek, jako bychom to samé vnucovali patnáctiletému potomkovi.

Hezkou dotazníkovou akci uspořádali na jedné české základní škole. Žáci měli napsat nejoblíbenější lež, kterou vyslechli od svých rodičů. První místo pomyslné hitparády lží obsadil Ježíšek. Na druhém se umístila zkazka o měkké špičce nosu, která postihne chronické lháře. Třetí byl již zmíněný čáp i s vránou nosící miminka a čtvrtým bylo překvapivě přísloví tvrdící, že bez práce nejsou koláče. Dle dětí zastaralá trapná lež!

Zbývá jen zamyšlení, jak rozpoznat lháře a jak se jeho lžím bránit. Asi nejjednodušší odpovědí je: těžko. Vždyť kdyby to bylo tak lehké, jak se nám snaží namluvit nejrůznější rádoby chytré seriály nebo detektivky, nikdo by už lhát nemohl.

Lháře lze údajně poznat podle jeho uhýbavých očí, mnutí kořenu nosu, zpocených dlaní či zakrývání úst. Jenže, už jste viděli politika, který by se choval takto průhledně? Proto je asi účinnější spoléhat na vlastní zdravý rozum a také instinkt. Srdce někdy ví víc než mozek!

Dle statistik odhalují lháře lépe ženy než muži, ale i tak je šance na hranici náhody, tedy konkrétně 57 ku 43 procentům. Lhaní je prostě lidstvu vlastní od počátku věků. A pokud i vy budete muset někdy trochu zalhat, myslete na zlaté pohádkové pravidlo: přiměřeně, přiměřeně, přiměřeně!