Důvodem je pedofilní orientace. Což samozřejmě neznamená, že všechny ženy, které se chovají k dětem hezky, jsou pedofilky. To v žádném případě. Znamená to něco jiného: pokud ženy bojují s tímto typem odchylky, snáz ji zakryjí.

Když se totiž bude chovat úplně stejně muž, může velmi snadno vyvolat opačné pocity. Zvlášť když nebude působit sympaticky. Mamince dítěte nejspíš podezřívavě bleskne hlavou, jestli ten pán nemá k jejímu dítěti „až podezřele moc hezký vztah“.

Podobné je to i s jinou odchylkou, exhibicionismem. Žena, kterou uvidíte třeba v parku tak, jak ji příroda stvořila, vzbudí spíš zájem a úsměvy okolí, tedy zejména u pánů. Lidé, kteří ji uvidí, na ni nejspíš nebudou volat policii.

Naopak muže, který se obnaží na veřejnosti, si automaticky zařadíte do kategorie exhibicionista. A on ví, co riskuje. Okolí, nejspíš nějaké ženy, které se budou cítit ohrožené nebo pohoršené, na něj s největší pravděpodobností policii zavolají. Určitě mu nebudou tleskat za jeho amatérskou show, která obvykle budí spíš rozpaky, obavy, případně i odpor.

Většina lidí považuje tyto a další sexuální odchylky (odborně se jim říká deviace) za téměř výhradně mužskou záležitost. K sexuálním projevům žen, které vybočují z běžných norem, bývá společnost obvykle podstatně tolerantnější než k deviantnímu chování mužů. Nejspíš proto, že je obvykle nedoprovází agrese.

O deviacích žen téměř nic nevíme

O sexuálních deviacích mužů i žen toho doposud víme velice málo. Máme totiž hodně omezenou možnost, jak je zkoumat. Většinu informací můžeme získat od lidí, které jejich sexuálně deviantní zaměření přivedlo do nějakého konfliktu s okolím. Obvykle jde o muže.

Tím konfliktem nemusí být jenom kolize s paragrafy, pokud spáchali nějaký trestný čin. Může jít také o střet s partnerem nebo partnerkou. V těchto případech jim totiž jejich sexuální preference komplikují partnerský sexuální život. Také se mohou dostat do kolize se sebou samým. Když si svoji odchylku uvědomují, trápí se kvůli ní a mají s ní problém normálně žít. Těchto lidí bývá ovšem velice málo.

Pedofilně orientovaní lidé nebo sexuální agresoři navíc navštíví ordinaci sexuologa jen výjimečně sami od sebe. I když by to ve vlastním zájmu měli udělat preventivně. Ale bohužel to tak nedělají. Neexistuje ani žádný solidní reprezentativní výzkum, ve kterém by sexuologové pokládali lidem otázky typu: „Přitahují vás děti?“ Nebo: „Obnažujete se rád na veřejnosti?“ Ale i kdyby takový výzkum existoval, mohli bychom s úspěchem pochybovat o jeho spolehlivosti.

Pokud toho víme málo o sexuálních deviacích u mužů, o sexuálních deviacích u žen nevíme téměř nic. A můžeme se jen dohadovat, proč tomu tak je. Že by se vrozené dispozice k těmto odchylkám vyskytovaly u žen výrazně méně než u mužů? Nebo hraje roli to, že téměř nepáchají sexuálně motivované trestné činy, na rozdíl od pánů? Anebo je tím hlavním důvodem skutečnost, že jim společnost výrazně víc toleruje sexuálně nestandardní chování?

I v literatuře najdete zmínky o sexuálních odchylkách žen jen velmi vzácně. Mezi pachateli sexuálních deliktů jsou naprostou výjimkou. A pokud je policie pro podobný trestný čin vyšetřuje, bývá v jejich případě méně pravděpodobné, že budou za svůj čin souzené a odsouzené.

Přesto sexuální delikventky nepochybně existují

Například ve Velké Británii spáchaly ženy v letech 1975 až 1984 jeden a půl procenta ze všech pedofilních deliktů. Muži mají logicky na svědomí zbývajících devadesát osm a půl procenta případů. Podíl žen na celkové statistice sexuálních trestných činů je ještě nižší. Činí pouhé jedno procento.

Odborníci se shodují v tom, že ve většině případů jde u žen o sexuální zneužití dětí. A to zejména o taková, ke kterým dochází v rámci příbuzenstva. Obvykle jde o zneužití, ke kterému došlo opakovaně. Jenže policisté a soudci většinou považují za příčinu těchto činů spíš problematický typ osobnosti pachatelky nebo její nízký intelekt. Sexuální odchylku za nimi spatřují jen v malém množství případů.